Středa 22.11. 2017 | svátek má: Cecílie

YEMI tADy fine

Je veselý i vážný, rozpustilý i přemýšlivý, klidný i vášnivý, nohama pevně na zemi i s hlavou v oblacích, prostě je jako tanec, a mluvit s ním je jako sledovat krásné taneční představení.

Přišel jsi už v dětství na to, že životem budeš tančit?

Nebylo to v dětství, protože jsem byl docela zakřiknutý dítě. Můj problém byl, že jsem měl pozornost, ale nechtěnou. Tím pádem jsem se spíš stranil a styděl. Takový to ,Yemi, udělej Jacksona´ a já nechtěl dělat cvičenou opičku. Přišel jsem na to až v době, kdy u nás vedle sídliště vyrostlo studio, kde se učil sportovní aerobik, což je něco mezi gymnastikou a aerobikem. Říkal jsem si, že to vůbec nemůže být těžký, šel tam a zjistil, jak moc jsem se pletl. A jelikož jsem byl vždycky ctižádostivý, tak jsem si řekl, že se to za měsíc naučím. Jenže ono to nepřicházelo, tak jsem se do toho zakousnul, po roce vyhrál první závody, pak další a další. Až jsem se dostal do fáze, že mi bylo jasný, že v Liberci už toho víc nedosáhnu. Bylo mi šestnáct, měl jsem už trenérský kurz, protože jsem dostal výjimku, jinak se totiž mohlo trénovat až od osmnácti. Mezitím už jsem měl nějaké nabídky z Prahy, takže jsem pak už neodmítnul tu, abych jel na turné s Richardem Hesem. Vzápětí na to jsem začal vystupovat v muzikálu Monte Cristo. A pak začaly chodit další věci.

Co pro tebe znamená tanec?

Pro mě je život, že člověk jí, pije, odchází, vrací se, rozčiluje se a miluje a miluje. A žít pro mě znamená tančit. Miguel Ruiz, který napsal Čtyři dohody, říká, že hmota je smrt a její pohyb je život. Takže ten pohyb je hrozně důležitý, člověk prochází životem a je neustále na cestě. Buď může jít s hlavou sklopenou, anebo může tančit. Tanec v člověku vyvolává radost a spoustu dalších emocí. Nejen v něm, ale i v lidech kolem něj. Je to interakce. Je to ten nejdůležitější způsob komunikace. Nepotřebuju k tomu znát žádný jazyk, je to univerzální dorozumívací jazyk. V obdobích, kdy jsem se chtěl od tance nějak odklonit, tak se mi nikdy moc nedařilo.

Co pro tebe dnes znamená Liberec?

Na Liberec nedám dopustit, protože v rámci severních Čech je to taková perla. Je podstatně méně industriální, než většina jiných měst na severu. Zažil jsem tam spoustu špatných, ale zase i dobrých věcí, stále ho mám rád. Faktem ale je, že už bych tam asi těžko dokázal žít. Moje životní cesta vede jinudy. Nikdy jsem se nebál změn a vždycky jsem si chtěl dokázat, že věci zvládnu. Od toho se odvíjí i to, jak a kam se člověk posouvá. Nechci stárnout a pak si říkat, že je škoda, že jsem něco nezkusil.

V 18 letech tě život zavál do Amsterdamu. Co to s tebou v tom věku udělalo?

V tom věku to pro mě byl obrovský střet s něčím úplně jiným, než jsem doposud znal. Tam jsem se poprvé zamiloval a bylo to jedno z prvních míst, kde jsem se setkal s velkou černou komunitou. Vyrůstal jsem v Liberci, byl jsem tam jediný mulat se vším, co to přinášelo, a najednou jsem v Amsterdamu zažil skok do úplně jiného světa, viděl ty lidi na ulicích a poznával, že ať je člověk kdo chce, ať se obléká, jak obléká, má jakékoliv vyznání, jakoukoliv barvu pleti, tak že to není nic zvláštního. Protože jsem tam zažil ten největší kulturní mix, co může být, tak to pro mě bylo super.

Hodně cestuješ po světě, takže raději Evropa nebo Amerika?

Jsem určitě proevropský typ. Ale kdybych měl mluvit o tom, co jsem zažil a vycházet z vlastních zkušeností, tak rozhodně Brazílie, Indie nebo Čína. Za poslední tři roky jsem projel stovky zemí, takže když jsem byl třeba v Brazílii, zjistil jsem, že oni tam dnes ani nestačí vyrábět, že je tam taková kupní síla a vzestup ekonomiky, že ti o žádné krizi neví. Stejně tak i v Asii. Jsem rozhodně proevropský, ale pravdou je, že to zlato už tady není.

Celý článek najdete v čísle prosinec - leden