Zalil jsi včera kytky? Ano, zalil. (Nezalil). Byl ses na družstvu zeptat, jak to bude s tím mizerným výtahem? Ano, byl, ale nikdo tam nebyl. (Nebyl tam ani on). Seženeš konečně lístky na Stašovou, na Shirley Valentine? Seženu. (Nesežene, protože jen co muž svou lež vysloví, jsou mu Shirley i Simona absolutně ukradené. Vidět je nemusí, a proto se tím problémem nehodlá zatěžovat. Dobře ví, že frontu na lístky nakonec vystojí manželčina aktivní kamarádka Lidka, manželka tím pádem tu skvostnou komedii uvidí, a on bude mít, tím pádem, jeden volný večer v životě navíc a od Shirley navždy pokoj).

Zalil jsi včera kytky? Ano, zalil. (Nezalil). Byl ses na družstvu zeptat, jak to bude s tím mizerným výtahem? Ano, byl, ale nikdo tam nebyl. (Nebyl tam ani on). Seženeš konečně lístky na Stašovou, na Shirley Valentine? Seženu. (Nesežene, protože jen co muž svou lež vysloví, jsou mu Shirley i Simona absolutně ukradené. Vidět je nemusí, a proto se tím problémem nehodlá zatěžovat. Dobře ví, že frontu na lístky nakonec vystojí manželčina aktivní kamarádka Lidka, manželka tím pádem tu skvostnou komedii uvidí, a on bude mít, tím pádem, jeden volný večer v životě navíc a od Shirley navždy pokoj).

Lžu, lžeš, lžeme….

Těmto mužským lžím říkám lži automatické. Lži, o kterých mužova hlava nemusí ani vteřinu přemýšlet. Nemusí je osnovat, chystat se na ně. Jsou to lži plácnuté, ven s nimi a pryč od nich! Jasný příklad. Kolega z práce se v pondělí muže zeptá, jestli se pozítří večer uvidí na fotbálku. No jasně, zahuláká muž a herecky napodobí kopnutí, čímž dá najevo, jak se na fotbálek těší. Druhý den, v úterý, sedí s kolegou a kolegyní na obědě a jen tak mezi řečí řekne: Zítra jdeme s Alčou na koncert Hegerové. Kolegyně vzdychne, že mu závidí, a kolega se udiveně zeptá: Zítra? Říkals, že přijdeš na fotbálek. – Já? To není možný, zavrtí hlavou muž, Hegerku mám v diáři už čtvrt roku, to jsem říct nemoh´…! Ale řekl to (a my všichni ho slyšeli). Jenže, a to je děsné, on už fakticky vůbec neví, že to řekl! Do krve by se s kolegou hádal, že by takovou blbost z pusy nevypustil. Jak je to možné? Vysvětlení je nasnadě. Když se ho kolega v pondělí zeptal, měl hlavu právě naprogramovanou na úplně jiný problém (hezké nohy sekretářky, obava, jestli to jeho Slavia zase neprojede, bolest břicha), a že mu slíbil fotbálek, to vůbec nezaregistroval. Nejspíš jeho palice neměla náladu rozvíjet s kolegou debatu na téma - To je škoda, že nepřijdeš, sport je zdravej, a už jsi vynechal fotbálek i minule, hele, a navíc má Janek narozky, chceme pak skočit na pivko… a tak to, hlavička nesvéprávná, vzala tou nejefektivnější zkratkou. No jasně!, zahulákala huba nevymáchaná – a kolega byl spokojený, muž byl spokojený, a mohl se dál věnovat ještě hezčím nohám slečny účetní. A že pustě lhal, to by si nepřipustil ani před inkvizičním soudem s nohama v palečnicích.

Mužovo prozření

Před časem jsme si řekli, že muži prostě a bezostyšně lžou permanentně a o všem. Tyto plácnuté, automatické lži jsou jasným důkazem. V šestnácti mydlil počítačovou honičku a jeho naivní holka se ho – v ten nejméně příhodný okamžik, kdy červené ferrari přelítávalo modrýho porsche – zeptala: Máš mě rád? Odpověděl okamžitě. Mám. Tři dny na to se s ní rozešel s tím, že už ji nemusí. – Ale tudle u vás doma jsi říkal, že mě rád máš! – Neříkal. – Říkal. – Neříkal, protože už tejden vím, že se chci s tebou rozejít. – Tak proč jsi to teda říkal? – Člověk řekne věcí, to si mám jako pamatovat všecko, co jsem kdy řek…?! A je vymalováno. Holku pustil k vodě a sebe k Fandovi na pornáč. Dny šly, a náš hrdina dennodenně zjišťoval, že je vlastně úplně fuk, co řekne. Popasovat se s tím nakonec musí vždycky ten, komu to řekl. Když si to poprvé uvědomil, bylo to VELKÉ POZNÁNÍ jeho života, a někde v hloubi duše maně děkoval bohu, že mu dal, co se lží týče, prozřít.

Celý článek najdete v čísle únor-březen