Muži se dělí na šéfy a podřízené. Je-li někdo podřízeným, není to stav setrvalý, natož je-li někdo šéfem. Šéfovská trojnožka je vachrlatá a slítnout z ní mezi podřízené lze jedna dvě. Po pádu šéfa se stane šéfem podřízený a hra se opakuje. Takhle je to zkrátka na světě zařízené, a my, muži, s tím nic nenaděláme. Jednou jsi dole, jednou nahoře, a abys přežil to dole, a nedostal ze své stoličky vyhazov a nevypadl ze hry navždy, musíš být náležitě loajální. A jsme u jádra pudla!

Vzpoura šéfům

Když se začne loajalita probírat doma před manželkou nebo v hospodě, mluví se o ní jako o jedné z nejhorších vlastností, která žádného muže nezdobí, je to zkrátka vlezdoprdelismus a kdo tenhle sport provozuje, zaslouží si opovržení. Hezky se to říká, dobře se to poslouchá, ale má to jeden obrovský háček! Loajalitu pomlouvají loajální (ať už jsou věčně podřízenými nebo padlými šéfy, anebo jsou šéfy stávajícími, kteří mají nad sebou nadšéfy) a to, že jsou zasaženi stejnou chorobou, zakrývají vylhanými kecy o tom, jak a kdy se šéfům vzepřeli, či jim dokonce vyhlásili válku! Jsou to jedny z nejoblíbenějších MUŽSKÝCH PROSTONÁRODNÍCH POHÁDEK, při kterých se srdíčko mužů tetelí blahem. Malým chlapcům čtou maminky pohádky o tom, jak se mladý chasník Honza postavil drakovi, přepral ho a vzal si princeznu. Dospělí muži si u grilu na zahradě vyprávějí, jak se mladý manažer prodeje postavil Velkýmu Direktorovi Globálního Řetězce, odhalil jeho nekalé zlodějny, a vzal si miliónovou dceru většinového vlastníka. Všichni víme, že chasníčci nikdy žádného draka (v jakékoli podobě) nepřeprali a o tom, že by se dostali do postele princezny a k její pokladnici, si mohli nechat fakt jen zdát. Stejně tak žádný mladíček manažer nikdy nenašel dost odvahy na to, aby, obrazně řečeno, odpráskl Velkýho Direktora a v bílém superbouráku se odhoupal s dcerkou miliardáře McNovaka o jejich svatební cestě na Riviéru, do vily, kterou jim tchán daroval coby svatební dar. Znáte-li snad nějaký takový příběh, a je pravdivý, pak je to jen výjimka, která dokazuje, že v ostatních 999 999 případech z milionu se mladý manažer dostal ve své vzpouře proti šéfovi akorát tak k zaštěknutí jezevčíka, který na vánoční oslavě, za zády šéfa, ovíněný, vykřikl: Jdi do prdele, ty pako neschopný! Když se šéf otočil (zaslechne-li kterýkoli šéf ve svém okolí podstatné jméno neschopnost nebo přídavné jméno neschopný, vždycky sebou trhne, protože neschopným je víceméně každý z nás, ale každý není na postu za 127 klacků čistého!), tedy když se šéf bleskurychle otočil, aby zjistil, není-li to útok na něj, manažírek stejně rychle vypálil: Votravoval tady Harry z obchodního, pane šéf, a vy dobře víte, jak otravnej dokáže bejt – jdu si pro šampaňský, přinesu vám taky, abyste se nemusel obtěžovat, ne, ne, mně to fakt nic neudělá…

Celý článek najdete v čísle říjen-listopad