Žena jen tvor maximálně přizpůsobivý. Je schopná posouvat hranice své důstojnosti dál a dál a kolikrát muži dopřeje ta dvě magická slova „máš pravdu“, přestože si to ani v koutku duše nemyslí, jen aby umlčela jeho trapné pokusy o rovnocennou argumentaci. Jenže, čeho je moc, toho je příliš.

Snesu téměř všechno. Od té doby, co jsem se dobrovolně rozhodla, že budu žít s mužem, jsem se naučila ustupovat. Přesně podle vzoru našich maminek, babiček, prababiček i generací dávno před nimi. Když si potřebuji popovídat, mluvím na rybičky do akvária, když potřebuji utěšit, obejmu našeho psa, a když se nudím a potřebuji v sobotu zabavit, náš vysavač mě nikdy nenechá ve štychu. Jediné, co opravdu potřebuji, je spánek. A to vydatný. Jenže se mi ho poslední dobou jaksi nedostává.

„Dnes v noci se mi zdálo, že mě honí upíři,“ stěžovala si má kolegyně. „To mně se zdálo o tom, že večeřím s Asthonem Kutcherem,“ přidala se zasněně druhá. Přes zavírající víčka jsem si všimla, jak se usmívá. Ujistila jsem je, že upíři neexistují a že obě mají do Demi Moore asi tak daleko jako krtek do velblouda. Přiznávám. Nebylo to ode mě úplně hezké, ale po několika týdnech, kdy jsem dohromady naspala asi 30 minut, mi bylo odpuštěno. Dala bych totiž cokoli za vůbec nějaký sen a bylo by mi jedno, jestli v něm plavu mezi zlatými cihlami nebo mě banda psychopatů porcuje mačetou.

Usínám totiž vedle monstra, které vydává zvuky připomínající rámus cirkulárky – a to i pokud spí na boku! Po několika letech soužití už nereaguje ani na mlaskání a pošťuchování.

Celý článek najdete v čísle duben-květen