Sobota 19.5. 2012 | svátek má: Ivo

Holky jsou „slepice“ a chlapi dělají byznys

Přišla jsem na skutečný rozdíl mezi mužem a ženou. Spočívá v tom, že když dva dělají totéž, není to totéž. Tedy, abyste tomu, milé dámy, rozuměly, je to totéž, ale muži se ještě nenaučili nazývat věci pravými jmény.

Nedávno jsem byla se svojí kamarádkou na kávě. Neviděly jsme se tři roky. Ona mezitím vycestovala, vrátila se a stačila se rozejít s jedním a zasnoubit s dalším mužem, který jí vstoupil do života. Témat o čem si povídat bylo tedy dost. Konverzační tok ale přerušovaly neustálé vibrace a blikající „milacek“, toužící po „důležitých“ informacích. Potřeboval vědět, kde je chleba, jestli bych v týdnu nemohla vyprat to bílé tričko s límečkem, nebo jestli jsem zavolala instalatérovi. Ke každému dotazu (ne)nápadně našrouboval i strategickou otázku, kdy přijdu. V rekordním čase 120 minut jsem se opravdu vrátila domů (i s taštičkou, jelikož se pravidelný monitoring butiků a kafe s kamarádkou skvěle doplňují). Číhal ve dveřích. Řekla bych, že mě šmíroval i kukátkem, které jsem mimochodem aktivně přišroubovala minulý týden, protože přítel na bimbající kolečko vždy jen bloumavě pohlédl ze všech úhlů a s bezradným „ach jo“ opustil dům. „Jaký to bylo, o čem jste si povídaly a co to máš?“ „Wow“, řekla jsem si nad trojkombinací výslechových otázek, které si určitě pečlivě připravil a naučil se je nazpaměť. A tak jsem se už mezi futry jala vysvětlovat, že mi Martina vyprávěla, jak se žije v Anglii, že se se středoškolskou láskou Pavlem začali rozcházet v názorech, že její snoubenec Marek uznává podobné životní hodnoty jako ona a že v tom francouzském butiku na rohu ulice měli padesátiprocentní slevy (přičemž jsem zkušeně zakašlala a ztišila hlas). Dostalo se mi opravdu odborného zhodnocení. Já, moje kamarádka Martina a Míša, Bára, Zlatka, Eva, Nikola, Markéta… a Svobodová z prvního patra jsme drbny, co si vytvořily slepičí kroužek a řešíme nepodstatné věci.

Celý článek najdete v čísle únor-březen