Na otázku, co mu je, odvětí, že strašně špatně a abych volala záchranku. Z potácení se mezi životem a smrtí se nakonec vyklube prachobyčejná rýmička a kašlíček a aby pan doktor – taky chlap – dodal své diagnóze na vážnosti, přidá akutní psychosomatické potíže. Že je můj pacoš magor, ovšem vím i bez lékařského vzdělání.
Milé dámy, a teď mi vysvětlete, jak je možné, že chlap jako hora se složí při prvním náznaku šimrání v nose či lehkého pálení v krku, zatímco křehká květinka jménem žena pracuje až do té doby než se jí z nastupující chřipky začnou podlamovat kolena a teplota jí stoupne téměř na 40 stupňů, takže z ní roztaje i mrazák v přilehlé samoobsluze.
Teorie je jedna věc, praxe druhá. V té první se praví, že muž přechází nemoci, statečně bojuje s jakoukoli chorobou, a že mu je opravdu zle by přiznal leda ve chvíli, kdy by viděl skutečného Smrťáka. V praxi uléhá s již zmíněným šimráním či škrábáním do lůžkovin, s teploměrem přilepeným v podpaží a vyžaduje papír, tužku a notáře, aby sepsal závěť. Před tím ale slabým hláskem požádá o talíř slepičí polévky, jedinečný to lék jeho babičky, džus, samozřejmě z čerstvého ovoce, aby měl vitamínky, ovladač od televize, aby přišel na jiné než černé myšlenky a odvoz dětí k babičce, aby ho nerušily na smrtelné posteli.
Ještě větší ,,veselo“ nastává ve chvíli, kdy potomci přinesou ze školy nějakou zaručeně nakažlivou chorobu. Obvykle pak bývají izolovány v oddělené místnosti a jejich cestě na toaletu či do koupelny předchází manévry hodné CIA či FBI, po deportaci zpět na izolaci je následně větrán celý byt, dezinfikovány kliky od dveří, kohoutky a muž se v rámci rodiny zásadně pohybuje s rouškou.