Když dají ženské hlavy dohromady, dokážou vymyslet ledacos pozitivního, říkám já. Anebo taky pěknou ptákovinu, odtuší na to povětšinou můj partner. Ač nerada, v jednom případě mu musím dát za pravdu.

Řeč je o celulitidě, která se zrodila v redakci jistého dámského časopisu, a to nikoli z důvodu péče o blaho žen, ale jako výsledek konkurenčního boje s jiným ženským magazínem. Vážené redaktorky se zkrátka rozhodly, že do té doby zcela přirozené dolíčky na stehnech a dalších partiích těla patří na tabuli hanby, a prohlásily je za něco, co je třeba pranýřovat. Aby celé akci dodaly vážnost, rádoby problém získal vědecké pojmenování celulitida.

Do té doby přitažlivé boubelky, z nichž zdraví jenom sršelo, dostaly červenou kartu a na startu se objevily hubeňourky s průsvitným obličejem a kůží potaženými kostičkami. Ženy z masa a kostí začaly houfně hubnout, vyhledávat psychology i psychiatry, protože jim to povětšinou nešlo, a mazané redaktorky si mnuly ruce, jelikož se s celulitidou ruku v ruce vyrojila další spousta přitažlivých témat.

Mně osobně nejde na rozum, proč se mám zbavovat něčeho, co v dobách dávno minulých patřilo k ženě stejně jako k Pepkovi námořníkovi špenát a proč mám podstupovat fyzická příkoří v podobě návštěv u statné masérky, jež mi místo rozmasírování tukových váčků udělá spíš modřiny, stejně jako dobrovolně vyloupit vlastní peněženku nákupem zaručeně fungujících anticelulitidních prostředků.

Hranice estetična se ovšem posouvají. Obzvlášť u chlapů, řekla bych, což bude nejspíš dáno i tím, že mnozí z nich tajně čtou partnerčiny dámské časopisy, a tak jsou s problematikou leckdy seznámeni mnohem víc než její nositelka sama. Málokdy potkáte vedle úspěšného podnikatele statnou manželku, naznačující, že dokonalé zázemí a servis zvládá bez armády různých pomocnic.

Celý článek najdete v čísle srpen - září