Spát vedle věčně chrápajícího muže musí být hrůza. Přizpůsobovat se a ustupovat muži (chrápajícímu i nechrápajícímu) je přímo oběť. Chápu, že při vyslovení kapitulační formulky „Máš pravdu!“ se musí žena cítit jako vrchní velitelka ohromného a odvahou překypujícího vojska, které už nemá, přes všechny své klady a nasazení, sílu dál vzdorovat a dlouhotrvající válku vyhrát. Kapitulace je jediné řešení, řekne si ta neohrožená žena, a když udělá nepřítel vítěz čelem vzad, rychle do sebe kopne panáka, aby se nad svou porážkou a bezmocností malomyslně nerozbrečela. A kapitulovat takto jednou, dvakrát, či sedmkrát týdně, to je, uznávám, nad sílu koně.

Přesto si myslím, že vrchní velitelka (a cítíte z mých slov, že jí fandím) dělá zásadní chybu. Svou kapitulační formulku nedomyslela – chybí v ní čtyři velmi podstatná slůvka. Řekne-li „Máš pravdu!“, utvrdí muže v tom, že se ani tentokrát nemýlí. A muž kohout se nadme pýchou a nadřazenost z něj přímo sálá, protože jeho post pana Neomylného byl opět stvrzen a není boha, který by ho z trůnu Nejvyššího sesadil. Kdyby mu ale jeho věčně ustupující protihráčka řekla „Máš pravdu, ale jen tu svou!“, trůn se povážlivě zakymácí. Jak svou, co svou?!, zahřmí Perun a blesky rozčísnou novou záclonu. Jednou mám pravdu, tak mám sakra pravdu! – Řekl´s mi, že kdybych v noci spala a pořád tě nebudila, tak by se mi možná i něco zdálo. Dobrá, beru to, svým způsobem pravdu máš, a jestli si za ní stojíš, tvoje věc, ostatně za svou pravdu by se měl člověk bít a je-li třeba, dát za ni i ruku do ohně! A ctí-li svou pravdu nadevše, dá za ni do ohně i mnohem víc, viz Kostnice L.P. 1415!

Celý článek najdete v čísle duben-květen