Lidská paměť má jednu zvláštní schopnost, vzpomínky mnohdy zahaluje do růžového hávu, takže si po uplynutí nějaké doby člověk vybavuje spíše ty hezké vůně okamžiků než skutečnost, která byla často alespoň potřísněna černými kaňkami. Člověk prostě většinou chrání sám sebe tím, že si pamatuje to, co si pamatovat chce a ostatní části „příběhu“ ustupují jaksi stranou. Nejinak je tomu i v případě vzpomínání na muže dob minulých, na ty odvážné, chrabré a nekompromisní hrdiny bojující za čest a pro dobro své vyvolené všemi možnými prostředky.
Musím souhlasit s kolegyní, že muž počátku jednadvacátého století je určitě zženštilejší, než muž počátku století dvacátého, stejně jako ten byl podstatně zženštilejší, než muž počátku devatenáctého, a tak dále a tak dále. To je totiž jev naprosto přirozený a už od nepaměti ho nazýváme vývojem. Píše se rok 2011 a my žijeme vlastně v budoucnosti. Ve světě technologií, jimž masově kraluje internet, ve světě médií, která na nás útočí ze všech stran, ve světě zahlceném informacemi, a také ve světě reklamy, která nás obklopuje všude kolem a říká co je „recept“ na spokojenost, štěstí, krásu a „věčné mládí“. Tento svět jsme si my všichni stvořili, v tomto světě žijeme a tento svět nás formuje i deformuje. Ženy i muže bez rozdílu, nikdo není imunní. A pokud se pod vlivem doby a prostředí vyvíjí žena, tak tomu samému podléhá i muž. Je tedy jednoduché konstatovat, že moderní muž už není tím, co býval, což je skutečně pravda. Nicméně stojí za to si připomenout, čím vším muž dob minulých skutečně býval a také jaká byla v těch časech role ženy po jeho boku. Když budu mluvit o odvážném ochránci, tak budu mít zřejmě v některých případech pravdu, ale když budu mluvit o muži, který byl ženě ve všem nadřazen jako pán a vládce, tak budu mít pravdu zcela určitě. Zvláštní na tom všem je, že se nemusím ani otáčet stovky let do minulosti, abych uvedl příklady. Stačí se pouze zaměřit na oblast pro nás všechny v dnešní době zcela přirozenou a nezpochybnitelnou. Volební právo pro ženy a doba, kdy začalo platit v některých evropských zemích. Jen tak namátkou, Československo 1920, Velká Británie 1928, Francie 1944, Itálie 1945 nebo třeba Švýcarsko 1971. Žena v těch dobách byla tedy na jednu stranu více chráněna mužem, ale na druhou stranu ne jako plnohodnotně svobodná lidská bytost, ale vlastně jakási forma mužova majetku.