Těší se na ni. Desáté rande. Čeká na ni na zábradlí před jejich barákem. Vyjde do zářijového sluníčka. Polibek. Dnes kavárna. Dvojka bílého. Dvojka, dvojka, mořské plody. Dvojka. Líbání v parku. Loučení před domem. Jo, a mimochodem, broučku, tuhle košili už prosím tě nenos. Je strašná! Pa, dobrou.
Ledovější sprcha chlapa snad po večeru, o kterém si myslí, jak báječně klapal, ani potkat nemůže. Natřásal se před ní, tiskl se k ní, vystavoval se před ní na odiv, fotografoval si ji a chtěl, ať ho na památku na výroční rande vyfotí u stolku v café Orion i ona. A to všechno v jeho nejzamilovanější košili, ve které se líbí sám sobě víc, než je zdrávo! V košili, kterou ona musí nesnášet a z duše nenávidět! Měl ji na jejich druhé, čtvrté, sedmé a teď na desáté schůzce, a když jeho láska dneska vyšla z domu, a uviděla ho, jak v ní sedí na zábradlí, musela se v duchu otřást odporem a říct si: Tak a konec, dneska mu to o tý hnusný košili řeknu. A pak se do té košile zavěsila – jau! – a čtyři hodiny se na ni musela koukat – jau, to bolí! Je menší než on a když k němu právě nezvedla oči, musela zírat na ty osmibarevné kostky, které mu, jen co je zahlédl za výlohou, učarovaly. Kostky ve slevě, ale musím je mít, říkal si tehdy, před třemi lety, a od té doby tu košili miluje a ve snu by ho nenapadlo, že mu možná nesluší, že z něj možná dělá úplně jiného, nepřitažlivého chlapa! Mimochodem, tuhle košili už nenos, je strašná!
Podobná věc, v různých obměnách, už potkala snad každého. Jednou nás zradí boty (jo, do tanečních snad dobrý, ale do divadla, no promiň!), podruhé vlasy (trošku za blbečka, ne?), potřetí oblíbené, mírně vytahané kalhoty (prosím tě, miláčku, už je vyhoď, máš v nich děsnej zadek!). Tahle milá „zhodnocení“ naší vizáže jsou krutými ranami, zasazenými našemu sebevědomí i našemu vizážistickému umění. Aplikujeme ho na sobě od puberty, od čtrnácti jsme sami sobě vizážisty a nutno přiznat, že už tenkrát jsme také byli častokrát upozorněni, že s naším oblečením a vlasy není všecko tak oukej, jak si myslíme.