Je to pro nás chlapy absolutně nepřijatelné, ponižující, deprimující, a pořád – mám na mysli co svět světem jest – nad tím kroutíme hlavou. Jak to, že my, páni tvorstva, neohrožení zdatní bojovníci, samé orlí oko, samý sval, zakladatelé a pokračovatelé významných a početných rodů, i odvážní singlové, kteří jen tu a tam přispívají troškou do mlýna, aby se tu či jinde narodil hezký levoboček, jak to, že my nikdy nemáme vyhráno? Že naše vítězství není nikdy dokonané a dokonalé?

Ponechme teď stranou 1. cenu v loterii, kdy vyhráno bezesporu máme, ale tahle klika nám tak jako tak absolutní štěstí nepřinese, to už holt mají prachy v povaze. Vraťme se do reálu. Pachtíme se, pereme se, intrikujeme, pikle kujeme a když máme vystoupit na zlatý stupeň vítězů, ještě než stačíme udělat onen poslední krok a postavit se na něj, musíme nohu stáhnout, protože se náhle objeví malý zádrhel, malý háček, pořadatel celé té akce (nechci říkat Bůh, může to být i ďábel nebo anděl, osud nebo pan náhodička) nás jemně či razantně popadne za sako nebo trencle, stáhne si nás k sobě a tiše řekne Promiň, neštvi se, ale objevily se jistý okolnosti a fakta, takže vavřínovej věnec pro absolutního vítěze snad příště… a teď kmitej zpátky do života a užij si aspoň toho svýho polovičního vítězství.

Pár příkladů. Ucházel jste se o krásnou svobodnou kočku z vedlejšího satelitního RD. Investice: 37 náhodných úsměvů, 12 významných pohledů, 6 jemných, ale výmluvných přitisknutí se v buse MHD, pak jen jedna, ale zásadní, vámi zinscenovaná „náhoda“. Počkal jste si před jejím úřadem a když vyšla, s mobilem u ucha jste ji němě zářivě pozdravil a rukou ji lehce zadržel, počkejte, hned domluvím, a pak jste řekl do telefonu: Ale to je smůla, tak to necháme napříště, a jen jste sklapl mobil, hned jste zvedl stavidla výmluvnosti: měl jsem mít schůzku se spolužákem, pracuje ve stejné budově jako vy, ale nečekaně mu do toho něco vlezlo, a co si teď já, sirotek, počnu, objednal jsem stůl vedle ve vinárně a jak ho znám, on už se tak těší na mé Stolečku, prostři se!, že by ho mé odvolání rezervace dočista zdrtilo. To mu přece my dva nemůžeme udělat…! Rozesmála se a byla pro ten podvečer vaše a pak ještě sedmkrát a po onom sedmém pohádkovém povečeření jste se u vás doma oboustranně úspěšně pomilovali, což se pak opakovalo ještě třikrát, přinesla si k vám zubní kartáček, zamilovala si vaše křeslo, uvařila vám špagety s tymiánem, celí jste si potykali – a prosím! Když už vám bylo jasné, že máte vyhráno, zazvonil jí mobil a ona do něj pevně řekla: Igore, slíbili jsme si, že první se ozvu já!

A dál? Nic. Přešla hovor mlčením a objala vás. Váš stupeň vítězů se proměnil v prach, a když jste se jí, objímán, díval přes rameno, uviděl jste v tom milovaném křesle křenícího se ducha Igora, který významně ševelil Už nikdy vás dva neopustím, šampióne! Neopustil, pořád se, nehmotný, motal mezi vámi dvěma. Po roce a půl, který u vás vaše kráska strávila, jste se rozešli. Jestli šla za Igorem nebo za jiným štěstím, to jste se nedozvěděl a jen jste zadoufal, že s tou brunetkou z cukrárny v městečku, kde máte chalupu, vyhráno mít budete. První investice: 33 indiánků.

Příklad pracovní. Derete se tři roky na místo podšéfa oddělení. Když místo dostanete a všechno ve vás řve: Mám vyhráno!, v den instalace do funkce je vám účtárnou doručena smlouva na plat o třetinu nižší než měl váš předchůdce. Firma musí začít šetřit, pane magistře, řekne vám chladně majitel a pogratuluje k tak významnému postupu. Když odejde z kanceláře, sekretářka sesazeného předchůdce si přijde pro konvici na kávu, byla naše, a pro tři reprodukce Lautreca. Byly naše. A vztekle práskne dveřmi (proč ne, byly jejich). Ještě pořád máte vyhráno? Blbá otázka, co?

Příklad na zabití.

Celý článek najdete v čísle červen-červenec 2008