Jasně miláčku, jasně! Tenhle byt je náš, ale ten binec, kterej tě tak vytáčí, je můj! Můj a jenom můj a jestli na něj ještě jednou sáhneš… uf!

Slyšíte, pánové, ten výkřik zoufalství? Slyšíte tu ozvěnu vašeho vlastního, rozhořčeného hlasu?! A soucítíte s mužem, který se takhle rozčílil na svou drahou ženu? Samozřejmě! Protože jestli nás něco ale lautr šíleně žere, je to, že okolí (máma, žena, tchýně) nectí naše soukromí a upírá nám právo na svobodně bující bordel, který si kolem sebe bez ladu a skladu vršíme. Jistě, chápeme ženinu námitku, že binec chlapa by měl končit tam, kde začíná pořádek jeho polovičky. Ale copak binec je něco ohraničitelného? Binec má konzistenci sypkého písku. Binec, ač složen z předmětů v tuhém stavu, se chová jako hmota ve stavu tekutém. Nezadržitelně se nám, mužům, rozlévá z našeho kouta po obýváku, zatéká do ložnice a občas nám zateče i do kuchyně. Pramení na našem pracovním stole a na židli u něj. Jsou na ní manšestráky, košile, levá našpiněná ponožka. Pravá leží metr od stolu. Diskety, které stály na stole v komínku, se sesypaly a část z nich tvoří potůček mezi židlí a onou pravou ponožkou. Pod stolem leží pět knížek z knihovny. Jedna rozečtená se válí na křesle, druhá na gauči. Osm načatých papírových kapesníků, svědků rýmy, která nás v noci při hraní bojové hry přepadla, roznesl průvan po celé polovině pokoje. Ke konferenčnímu stolku se zakutálela činka, druhá je pod stolkem květinovým. Svetr, který spadl ze židle před třemi dny, pořád leží na hromadě papírů, tyčící se mezi gaučem a knihovnou. Na zemi leží tužky a přes křeslo manželky jsou přehozené vlněné kalhoty od obleku. Sako visí na klíčku baru. V divadle se bylo před týdnem, a kvádro se neuklidilo. I ty jedno kvádro! Jako bys nevědělo, že to tvé povalování se po obýváku manželka (matka, tchýně) absolutně nesnášejí. A co vy, dývídýčka, jak vy jste se octla až v ložnici? Skvělá „Láska nebeská“ se dokonce zapasovala pod pootevřené dveře ložnice tak, že s nimi nikdo nehne. Ubohý, dveřmi přidušený premiér Hugh Grant a nešťastná Emma Thompsonová, jeho podváděná sestra! Kdo se pro vás sehne, kdo vás zpode dveří vytáhne?, ptá se Hlas, nepatřící nikomu, ale ptající se všech. Ptající se, ale zbytečně. Na muže podobné řečnické otázky neplatí, na ženy snad ano, ale manželka (matka, tchýně) se zapřísáhly, že tohle dývídýčko tentokrát zpode dveří nevytáhnou. A ne a ne a ne. Když si ho tam ten bordelář zakopl, ať si ho taky vypáčí.

Celý článek najdete v čísle prosinec - leden 2008