Znáte to, pánové. Je devět dopoledne. Jste zaneprázdněni první ranní kávou a důležitou poradou.

Šéfproducent právě vypráví báječnou historku o sousedovi, který na dovolené v hotelu ve Španělsku vyhrál pečené sele i s krásnou obsluhou (krájela selátko na jeho pokoji a soused se nemohl dočkat, až nůž odloží a začne se věnovat jemu, jenže slečna servírka jak s nožem přišla, tak s ním odešla a jediné mladé maso, které mu tu noc cele patřilo, bylo to chutné vepřové). Všichni se chechtají a vtom vám zvoní mobil. Vaše žena. Já nic nechci, já ti chci jen připomenout, abys… A teď si račte doplnit cokoli chcete, protože každému ženatému nebo vážně zaháčkovanému muži je partnerkou připomínáno pořád něco. Jen ti chci připomenout, aby ses nezapomněl objednat u zubaře, abys koupil tu bonboniéru pro mou matku, abys zavolal do nábytkářské firmy, kdy konečně dodají ty chybějící šuplíky kuchyňské linky, aby ses mrkl na internet na volné zimní termíny ve Špindlu, abys, abys, abys…

V 11. 00 volá připomínací služba znovu. Nic nechci, chci ti jen připomenout, abys na tu bonboniéru určitě nezapomněl a nevykašlal ses na ty šuplíky, už mají skluz dva měsíce a já ti to už připomínám tři neděle, a ještě něco, nezapomeň vyzvednout Alana z družiny, já jsem u holiče. Ano, ano, ano, kýváte hlavou – nicméně v 11.05 se služba ozve zase. Jen ti chci připomenout, abys nekupoval bonboniéru s hořkou čokoládou, já vím, že víš, ale pro jistotu, a ještě ti připomínám, že šuplíky máme v odstínu BAR-O8-XXD3-TYRKYS a že Alan má dneska tu bundu od Pumy, tak ji tam nenechte, a naposledy připomínám tu lyžovačku ve Špindlu, nebudu bydlet u tchýně na chatě, chci hotel!

Připomínací služba vás takto upozorňuje celodenně a dennodenně (o víkendech většinou osobně, s přísným pohledem, říkajícím: netvař se tak otráveně známe se, co ti nepřipomenu, neuděláš!). Průzkum mezi muži ukázal, že příjemci připomínání se k její existenci staví různě. Řada mužů si už na službu zvykla a berou ji stoicky, někteří se dokonce přiznali, že slogan „jen ti chci připomenout“ s nimi ani nehne a dokonce ani neposlouchají, co je jim připomínáno. Máme svou hlavu, své diáře, víme co máme dělat i bez kvokání neúnavných připomínatelek, dodávají. Malá část mužů se telefonátů služby bojí, vypěstovaly v nich fóbii a kdykoli se mobil ozve, než ho zvednou, začnou si – aniž by se podívali, kdo jim volá – dělat v hlavě rychlou inventuru toho, co zařídit měli a nezařídili a co naopak zařídili.

Celý článek najdete v čísle srpen - září 2008