O kom je ctěná řeč? O deseti tisících scénáristech, kteří ve své milované Americe tři měsíce stávkovali za zvýšení tantiém ze šíření filmů a seriálů prostřednictvím internetu.

Stávkovali – a je to v háji, přidali jim půl procenta a všichni hned mazali za svými agenty a křičeli - Haló, Johne, tak se zas do toho pustíme! Kde jsme to přestali, u 138. dílu Víc než zoufalých manželek? U 98. dílu Chirurgů z nemocnice ve středu města?  John si zamnul ruce, objal svého morálního vítěze a zahulákal - Dáme si panáka a jdem na to. Zopakuju ti děj předešlých dílů, ať nepíšeš koniny!

Když stávka vypukla, dozvěděli jsme se to z televizní obrazovky naší místní hospody a propukli jsme v hromové Hurá! S americkými seriály je utrum. Ty naše ženský budou mít konečně čas i na nás! Stačí ten výpadek jejich aktivity při seriálech českých. Za půl roku nebude co z Ameriky koupit, nebude co vysílat a ženušky si budou muset najít jinou zábavu a hlavně jiné idoly. A když nás znovuobjeví, my už se postaráme o to, aby rychle zapomněly na ty libové cucáky z chirurgie, nagelované chytrolíny z právnických kanceláří i na mladého polonahého zahradníka-samečka z vilové čtvrti. My těm svým předvedeme na sedačce před bednou takový chytrolíny a zahradníky samce, že budou litovat času, kdy se nechaly svést Hollywoodem z vytčené cesty dobrých a přítulných manželek a nechaly nás v krčmách obrůstat mechem.

Tři měsíce jsme se radovali, že už se producenti s těmi pisálky nikdy nedomluví a že v televizích budou nuceni vysílat technické magazíny, další nudné debaty vrcholných politiků s vrcholnými politiky, dokumenty s názvy Umíte si namíchat hnojivo na orchideje sami? či Doučovací kurzy afrických nářečí pro seniory. Tedy pořady, o které ty naše okem nezavadí. Vysedávali jsme v hospodě a dávali k lepšímu příhody, které se v chalupách při vysílání těch amerických trháků udály. Po každé příhodě jsme si pak sborem řekli No, však ono už se nic horšího nestane. Za pár měsíců k tomu nebude příležitost! A jaké že to byly příhody? Julča, žena hajného, začala psát šéfovi kanceláře, kde makala Ally Mc Bealová. On jí vážně odpověděl – jasně, dopis byl xerox, protože dotyčný tak odpovídal všem fanynkám – ale „fotka byla k zulíbání!“ (to cituji Julču, kterou citoval hajný) a věnování na ní „for Julca“ dojalo Julču natolik, že si nechala fotografii přetisknout na tričko a odletěla v něm do Los Angeles hledat originál. Vrátila se za tři týdny, když už jí měla sestřenice dost, ale přivezla si idolovy boty, svetr, tenisovou raketu, ploutve a špinavý kapesník, který mu vypadl z kapsy, když vytahoval klíčky od auta. Všechny ty věci mu Julča normálka zcizila a dnes má ve svém truc pokojíčku oltářík, na kterém ty osobní věci leží a před kterým Julča vzdychá a píše herci další sáhodlouhé dopisy. Lehké to neměl ani Gustav z cihelny. Helena si začala hrát na zoufalou manželku a páchala leccos z toho, co odkoukala. Zapálila nenáviděné sokyni, kterou obšťastňoval její Gustav, dům (sokyně je naštěstí dobrovolnou hasičkou a ví jak na plameny) a ve vedlejším městečku si sehnala osmnáctiletého absolventa zahradnického učiliště, dala mu ušít přesně takové pláťáky, jaké nosí ten v seriálu a když Gustav odtáhl po ránu za cihlama, zahradníček se činil nikoli na zahradě, ale v jejich sauně. A ne sám. Gustav s ním sice vyběhl, ale pak se lekl, že mu zoufalá manželka Helena naservíruje v restauraci salát s chilli, na které je alergický a mohl by zemřít. Tak jí zahradníka povolil, ale z cihelny místo domů zajížděl na skok k učitelce Levné.

Celý článek najdete v čísle duben - květen 2008