Nesnáším Velikonoce. Pocházím z moravské vesnice, kde se veškeré tradice s těmito svátky spojené dodnes nemilosrdně dodržují. Od útlého dětství je pro mne toto období spojeno s několika traumaty.

Nejen, že nejsem schopna esteticky pomalovat vejce, přestože maminka i všechny mé sestry jsou touto dovedností vyhlášené, ale já se prostě ne a ne odvázat při tom pondělním sado-masochistickém dovádění. Je to TRAPNÉ, TRAPNÉ, TRAPNÉ. Spolužáci či známí vtrhnou do baráku, načež se od přítomných dívek očekává, že budou za veselého výskotu utíkat, až se nakonec nechají polapit, strčit pod pumpu a zmlátit. Ne, to jsem nikdy nedokázala. Já vždycky stála na místě s výrazem idiota a nevydala ani výsknutí. Že bych se proháněla po dvorku, o tom nemohla být ani řeč. Pasivně jsem se nechala zmasakrovat a výjimečně jsem vyloudila nějaké to „au“. Můj verbální projev doznal ovšem značných změn s příchodem puberty. Tehdy jsem na chlípnou poznámku otcova kolegy „naklepeme mladý masíčko“ zareagovala: „Ses posr… v kině, debile?!“

Od té doby mě rodiče na Velikonoce posílali k tetě do Prahy.

S odstupem času samozřejmě chápu, že tradice je tradice a Velikonoce už zase trávím na vesnici s celou svou rodinou. Jen když vidím svou společenskou dceru, jak s nadšeným výskotem pobíhá kolem domu, vrací se mi ten důvěrně známý trapný pocit a musím se, věru, velice ovládat, abych neřekla někomu něco o kině.

Nejinak tomu bylo i poslední svátky jara. Dceruška se synáčkem nemohli dospat, kdy už odjedeme k babičce, manžel se velmi těšil na tažení od domu k domu, a jelikož pocházím z vinařské oblasti, tak posléze od sklípku ke sklípku. Vrcholem všeho měla být nedělní velikonoční zábava v místní hospodě. Moje noční můra. O půlnoci se zamknou dveře sálu a všechny přítomné ženy jsou postupně jednotlivě přivlečeny na podium, kde jsou takzvaně „vyšlehány“. Asi bych si měla něco šlehnout dopředu, abych to přežila… nakonec ale stačilo pár kalíšků kořalky, nějaké to víno… a zábava mi připadá ohromně zábavná. Potkávám tady bývalé spolužáky, hovoříme, vtipkujeme, tančíme… ale můj obranný mechanismus spolehlivě registruje přesný čas. Už na začátku večera jsem si prošla celý areál restaurace, a tak deset minut před půlnocí nekompromisně zamířím do předem vyhlédnuté skrýše. Vybrala jsem si dutý prostor pod podiem. Budu fakt hodně špinavá, leč moje důstojnost nebude trpět jako zvíře. Když jsem se chystala vklouznout do úkrytu, ukázalo se, že jsem druhá. Bylo mu tak dvacet, polehával v rohu a řekl: „Pojdˇ dál, já tudle brutální pakárnu nesnáším, pamatuješ si mě?“ Ne, nepamatuji a musím říct, že něco tak pěkného jsem dlouho neviděla.

Celý článek najdete v čísle duben-květen 2009