„K předání zásilky dojde mezi 16.00 a 16.05 na určeném parkovišti v Rozvadově.“ Lionův hlas byl ve sluchátku chladný jako ocel. „Co uděláš s hlídačem, pokud se něco zvrtne?“ Lion se jen pousmál.

Jaroslav Bureš alias Lion byl králem pražského drogového podsvětí. Tvrdý, krutý, vychytralý. Ačkoliv mu bylo teprve devětadvacet let, úspěšně konkuroval soupeřícím asijským a ruským gangům operujícím v Praze.

Teď seděl za volantem černého BMW 740i a zamyšleně pozoroval ubíhající venkovskou krajinu. Vůz voněl kůží a přepychem. V duchu probíral všechny detaily chystané operace. Byla to jeho poslední akce – za pár dní už bude ležet na pláži někde hodně daleko. Do konce života nebude muset pohnout rukou, obklopen bohatstvím. Prachy, spousta prachů. Každý den jiná holka. Několik holek, těch nejlepších. Nejkrásnějších. Všechny se z něj budou moct zbláznit. Jsem Lion. Krásný, mladý, bohatý. Lion, král.

Pak se to stalo. Lion si ještě stačil bůhvíproč všimnout u krajnice ručně napsané cedule „Výkup králičích kůží – Ouholičky 5 km“. Zvuk, vycházející z útrob jeho auta nejdřív skoro neslyšel, pak ho ale obklopil a ohlušil.

Vůz se vymkl kontrole, jako obrovský projektil se řítil smykem ze silnice. Vše se událo neskutečně rychle. Lion reflexivně stočil volant stranou. Koutkem oka zahlédl vzrostlý strom u krajnice. Letěl přímo na něj. Rukama se křečovitě zapřel o volant.

Celým tělem očekával náraz.

Oslepující záře vypálila Lionovi do mozku dlouhou žlutou čáru.

Všechno ztichlo.

„Kára jedna zatracená, blbá, posraná,“ kopal Lion vztekle do auta, uvězněného uprostřed pole. Přední osa byla přelomená. Do Rozvadova to v žádném případě nemůže stihnout. Co teď? Telefon je hluchej. Trčí v nějakým blbým poli, kde samozřejmě není ani signál.

To vůbec nevypadalo dobře.

U krajnice zabrzdila hráškově zelená škodovka. Z auta vystoupil muž v rádiovce a montérkách.

„Jste v pořádku?“ volal na Liona a běžel k němu. „Nestalo se vám nic?“

Lion rychle uvažoval, zda by byl schopen v předpotopní škodověnce trhnout všechny rekordy a dojet na Rozvadov včas.

„Nutně potřebuju vaše auto,“ pronesl ledovým hlasem Lion. „Okamžitě.“

„Jasný, odvezu vás, kam budete potřebovat,“ volal bodře zemědělec. „Pojďte… no ne, je todle možný? Že já tě hned nepoznal! Ty seš přece Jarouš Burešů, z Ouholiček.”

„Cože? Jak to že mě znáte?“

„To přece ví každej, že seš Jarouš Burešů, Jarouši. Tak to já tě dovezu k vašim. Bydlí přece pořád v tom bílým baráku na návsi, že jo?“

Hlavně klid, pomyslel si Lion. Nenechat se vyprovokovat. To stihnu. Zemědělce zlikviduju cestou. Dopadne to dobře. Jako vždycky.

„Měl´s kliku, Jarouši,“ volal ještě zemědělec, když Lion nastupoval do škodověnky. „Tahle zatáčka vynáší odjakživa, to si přece musíš pamatovat. Příště jezdi opatrně!“

„Co se to, kurva, děje?“ praštil vztekle Pedro telefonem. „Je 16:08 a Lion se v Rozvadově ještě neobjevil.“

„Netuším, šéfe,“ řekl Miky. „Neozval se v určenej čas – a telefon má hluchej.“

„Okamžitě mi ho sežeň. A je mi úplně jedno, jak to uděláš. Protože jestli nám ten hajzl zdrhne i s dodávkou, zavolá nám Vasilij. A to nebude vůbec příjemný telefonát.“

„Najdu ho,“ odpověděl Miky, ačkoliv vůbec netušil, jak to provede.

Lion vešel do motorestu na kraji Ouholiček. V lokále bylo úplně prázdno.

To snad není pravda, vztekal se. Nejenže jsem toho debilního zemědělce nenakopal do koulí a neodjel do Rozvadova, ještě jsem celou cestu poslouchal jeho blbý kecy. Kolik se letos urodilo okurek a že rajčata napadla plíseň. Nechal jsem se dokonce odvézt do toho bílýho baráku na návsi, o kterým mluvil. A tam, aby toho nebylo dost, jsem na stole v kuchyni objevil lístek: Jarouši, jsme na poli. Sbíráme tuřín. Oběd máš v troubě, ohřej si ho. Máma.

Ještě jednou mi tady v tý prdeli světa někdo řekne Jarouši a…

To chce klid, sugeroval si Lion. Dostanu se z toho. Jen klid. Takže za prvý - spojení. Mobil v týhle díře nefunguje. Musím okamžitě mluvit s Pedrem, třeba se ještě dá situace zachránit. Podaří se to. Všechno bude zase v pohodě. Jenže, zakňučel hrůzou Lion, je skoro pět. Do prdele!

Bůhví proč se mu právě teď vybavila cedule o výkupu králičích kůží tady v Ouholičkách, kterou uviděl těsně před bouračkou.

Za barpultem se konečně objevila servírka. Neuvěřitelně sexy kočka.

„Máš tady někde telefon, kotě?“

„Nejsem kotě, Jarouši.“

Lion se nadechl, vydechl a podíval se na ni pořádně. Simona, nejkrásnější holka z gymplu. O deset let starší, o deset let hezčí. Rychle se zase našel a nasadil podnikatelský výraz číslo jedna. Ten na tyhle krásky zabíral vždycky. Sáhl do náprsní kapsy, aby ji ohromil tlustým svazkem dvoutisícovek. Pár jich tady nechá, to se musí. Už si plánoval, kam si Simonu odtáhne, kde jí sundá džíny, kde podprsenku a kde kalhotky.

Peněženka v náprsní kapse nebyla. Ani nikde jinde. Ten hajzl ve škodovce! Jak se mu ji povedlo štípnout?

„Ten to nebyl,“ řekla nahlas Simona. „Ani nikdo jinej.“

„Jak to víš? A jak vůbec víš, na co jsem zrovna myslel?“

Celý článek najdete v čísle červen - červenec 2008