Sobota 19.5. 2012 | svátek má: Ivo

Kabát pro Jessicu

Ve dvanácti letech jsem z domu utekl poprvé. Našli mě spát na pláži u mola nedaleko Starého přístavu. Dodnes si pamatuju, jak jsem se snažil rozdělat oheň, aby mi nebyla taková zima. Jenže sirky byly navlhlé a neškrtaly. Pamatuju si na hromady naplavenin, které moře vyvrhalo na břeh.

Mrtví racci, plechové dveře od skříněk, které používají dělníci v docích. Prázdné zrezivělé konzervy, už pokryté řasami. Hadry. Krunýře velkých mořských krabů. Pamatuju si na všudypřítomný zápach zkažených ryb. Sedl jsem si na veliký kámen, čuchal ten smradlavej vzduch a poslouchal šumění moře.

 

„Unesou tě smrtelný,“ strašila mě tehdy máma.

„Kdo jsou to smrtelný?“

„Zlí lidi,“ říkávala máma. „Žijí na Ibiškovém ostrově.“

„Tak to se jich nemusím bát.“

„Potulují se i u nás, v lesích a na místech, jako je Starý přístav. Proto tam nesmíš chodit. Proto nesmíš nikam daleko sám chodit, rozumíš?“

„A jak poznám smrtelnýho?“

„Prý podle očí.“

„Mají je jiný než my?“

„To nevím.“

 Poznám je podle očí, opakoval jsem si potichu a věděl jsem, že na to nikdy nezapomenu.

 

„Nechtěl bys u mě zůstat dýl?“ zeptala se mě jednou ráno jedna holka.

„Jak dýl? Proč?“

„No, že bychom se šli odpoledne projít. Zašli bychom si do rybárny na grilovaný pstruhy a pak třeba do kina.“

Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Zapomeň na to,“ řekla radši, zatímco si pomalu natahovala kalhotky.

 

Ten den jsem se po letech do Starého přístavu podíval znovu. Procházel jsem se po pláži, v šedivě žlutém písku jsem zanechával hluboké stopy.

Nic se od té doby nezměnilo. Stejný vlhký zápach rybiny, stejné hučení příboje. Jen jedna věc do vzpomínek na dětství tak trochu nepatřila - zkroucené ležící tělo na čáře přílivu.

Znechutilo mě to.

Teď budu muset něco udělat. Buď odejít, nebo jít blíž a zjistit, co se tady stalo.

Moje dětská pláž, ach jo.

Sklonil jsem se nad ním.

„Nechte mě být,“ zachrčel.

„Někoho zavolám. To se musí.“

Podíval se na mě, rozpálený, zpocený. Ostře řezaný obličej akčního hrdiny z filmů. Široká jizva přes levou tvář.

„Já nejsem … Nesmíte mě nahlásit,“ zachrčel znova.

Nenapadlo by mě, že svého prvního smrtelného potkám právě tady a teď.

 

Pokoušel se vstát, v té snaze bylo něco dojemného, úporného a bojovného zároveň. Stál pak čelem k vlnám, čelem k obzoru. Zkroucený námahou, ale stál. Už jsem ho nezajímal. Jako bych tam nebyl. Po chvíli padl do písku.

Nevnímal, koukal někam daleko za mě. Už byl daleko.

Pak zemřel.

U zídky, kam příliv nedosáhne, jsem vyhrabal hlubokou jámu v písku a zasypal ho kamením a pískem.

 

Starý přístav v noci, to je úplně jiný kafe. Za dne obyčejné pošmourné smutné místo se po setmění změní ve zhmotnělou noční můru. Možná je to tím, že lidi po setmění nikdy nikam nechodí, nejsme zvyklí na cizí tmu. Všechny polopohřbené instinkty se v nás bouří. Tedy aspoň ve mně určitě.

Já ve Starém přístavu zůstal. Zvědavost? Možná. Málokdo se může pochlubit tím, že opravdu viděl smrtelné.

Sedl jsem si na polorozpadlou zídku, která vedla kolem pláže. Začal foukat ostrý studený vítr. Ještě víc jsem se zachumlal do kabátu a čekal. 

Tma a tisíce hvězd. Nikdy předtím jsem jich tolik neviděl.

Vzpomínám si, jak mi o hvězdách kdysi vyprávěla máma. Před usnutím, na té tenké hranici mezi snem a bděním, kdy je dětské vnímání nejcitlivější. Kdy je brána do světů fantazie nejvíc otevřená.

Perseus (jedno souhvězdí) se zamiloval do Andromedy (jiné souhvězdí). Jel za ní přes půlku světa, aby ji zachránil.

Zamiloval. Zachránil. To jsou záhadný slova. Perseus se zamiloval, a pak dělal šílený hrdinský kousky, aby se Andromedě nic nestalo. Aby s ní mohl být.

Tohle mi nikdy nesedělo. Vždyť si mohl pozvat Andromedu domů. Opít se s ní. Svléknout ji. Užít si. Proč na to šel tak složitě?

Je láska to samý jako milovat? Nebo zachránit?

Když jsem se na to tenkrát ptal mámy, odpověděla prostě: „To je přece jenom pohádka, Josephe.“

Celý článek najdete v čísle říjen-listopad 2008