Sobota 19.5. 2012 | svátek má: Ivo

Existuje vesmír?

„Čau, vole,“ ozvalo se ze tmy. Urazila jsem se. Jsem dáma a ne žádný čauvole. Otevřela jsem oči, tma nezmizela. Ach jo, pomyslela jsem si. Vtom do mě vrazil loktem. To už si ale dovolil moc!

„Promiň,“ ozvalo se. Naštěstí dostatečně zkroušeně, takže jsem na to reagovala.

„Za co se omlouváš? Za čauvole nebo za to, že jsi do mě strčil?“

„Za obojí. Tak už se furt nezlob.“

„No dobře.“ Doufala jsem, že to zaznělo dostatečně důstojně. „Co tady vlastně děláš?“

„Já? Co tady děláš ty? Tebe jsem tady vůbec nečekal.“

„Já jsem tady od začátku.“

„Aha. Tím se všechno vysvětluje.“

„Jak to?“

„Protože od začátku jsem tady já.“

Kdyby bylo trochu víc světla, podívala bych se na něj takovým tím svým sžíravým sarkastickým pohledem. To já umím, když chci. Však ony by ho ty jeho floutkovský manýry rychle přešly. Drzoun jeden drzá. Aspoň jsem to tedy zkusila, pro dobrej pocit. Pro jistotu.

„Škoda že je taková tma,“ ozval se nezničitelný floutek. Bohužel neviděl můj pohled, takže si snad myslí, že mu ty jeho řečičky baštím.

To je dobře, že je tma,“ řekla jsem rychle. „Já se totiž jen tak s někým do řeči nedávám. A protože se nudím, povídám si s tebou. Zabíjím tím čas.“

Floutek se uchechtl a zmlkl. Čímž mě vytočil. Mlčel dlouho, takže jsem najednou neměla možnost ho uzemňovat. Teď by měl přece říct něco vtipnýho, aby prolomil bariéru, moje uražené mlčení. Zasloužila bych si to. Neměl by mě nechat čekat. Neměl by mě nechat samotnou.

„Seš tady ještě?“ zeptala jsem se. Po hodně dlouhý době, opravdu.

„Jsem,“ ozval se jeho veselý hlas ze tmy. „Čekám, až se uklidníš.“

Čímž mě zase vytočil. „Já jsem přece klidná, to ty!“

„Já snad nejsem klidnej?“ Ten jeho rozumnej přístup mě fakt dostával.

„Nejsi! Seš floutek,“ řekla jsem a přesně v tu chvíli jsem toho zalitovala.

Hurónsky se rozesmál. Najednou jsem měla pocit, že zná každou moji nejtajnější myšlenku, každý zákrut mého mozku. A to je špatně. To já mám být ta tajemná, nedostupná, vzdálená.

„Mír!“ zahlaholil najednou. „Nechci se s tebou hádat, chci si s tebou povídat.“

„Tak jo,“ špitla jsem proti své vůli. „A o čem?“

„Já nevím, tak nějak všeobecně. Existuje například vesmír?“

Zase mě naštval. Proč by měl každej chlápek předpokládat, že se s ním nebudu umět bavit na jiný téma, než je dejme tomu móda, vaření nebo sex? Že mě touhle rádoby intelektuálskou otázkou odkáže do patřičných mezí?

„Vesmír existuje. To je přece jasný,“ řekla jsem.

„Jo? A kde podle tebe je? Ten vesmír?“

„To jsem myslela, že jsi chytřejší,“ namíchla jsem se. „Vesmír je přece všude kolem nás. Tam, kam už se nedostaneme.“

„A je nekonečnej?“ zeptal se.

„To já nevím.“

„Podle mě totiž žádnej vesmír není,“ řekl zamyšleně. Řekl to s takovým důrazem a jistotou, že jsem mu skoro začala věřit. Což myslím, že bych udělala vždycky, když by mě chlap srazil do kolen. Jako on.

Zmohla jsem se jen na velmi chabou reakci. „Proč myslíš?“

Úplně jsem cítila, jak se vedle mě ve tmě pohodlně usadil, aby mi mohl v klidu odpovědět.

„Tak si to představ,“ začal s přednáškou. „Nějakým způsobem přijímáme živiny, abychom neumřeli. Ale vejš, tam, kde by měl bejt vesmír, žádný živiny nedostaneš. Takže tam nemůžeš žít. To je přece logický, ne?“

„Logický je jenom to, že jsi pěknej hlupák,“ řekla jsem, i když jsem tím samozřejmě riskovala jeho další uražené mlčení. (I když musím po pravdě říct, že uraženě mlčím vždycky spíš já, on bohužel mlčí hlavně proto, aby mě vytočil. A to se mu daří.)

„Ty tam živiny nedostaneš, to je jasný,“ řekla jsem a doufala, že to zní aspoň trochu rozumně. „Ale existují způsoby, jak je tam dostat. Už je to vymyšlený, chápeš?“

„Takže tady spolu nebudeme pořád zavřený?“

„To s tím přece vůbec nesouvisí,“ naštvala jsem se. „Vesmír je jedna věc a my druhá.“

„Já bych řekl, že ta stejná,“ odpověděl. A docela logicky. Naštval mě tím. Najednou jsem se nechtěla bavit o vesmíru, chtěla jsem jen, aby tu byl. Aby byl u mě. Nikoho jiného jsem totiž nablízku neměla.

„Znáš ten fór, jak se blondýna furt kouká do zrcadla?“ zasmál se najednou. Začala jsem si zvykat na jeho hlas.

„Jak víš, že jsem blondýna?“


Celý článek najdete v čísle srpen-září 2008