Zvednout si hladinu adrenalinu v těle na maximum jde různými způsoby. Třeba přechodem čtyřmetrového pásu žhavého uhlí o teplotě 500 °C. Vyzkoušela jsem to na vlastní kůži a pokusím se vám co nejvěrněji popsat tento nevšední zážitek.

Dle pokynů přijíždíme s kamarádem v pátek večer na statek jazykové školy Hampson, který se nachází v malebné vesničce Ptýřov. Podle předem zaslaných instrukcí s sebou nevezeme žádný alkohol, maso či špek.

Vítá nás hubený, sympatický chlapík jménem Pavel, který je naším průvodcem přecházení žhavého uhlí. Ubytuje nás a sdělí nám, že za půl hodinky začíná kurz. Předem jsem si o tom nic nepřečetla, takže vůbec netuším, co mě večer a následující den čeká. Rychle se vybalím a spěchám do meditační místnosti, kde už jsou všichni přítomni. Krátkým pohledem si prohlédnu ostatní účastníky a ani mě nepřekvapuje, že je zde velká přesila opačného pohlaví. Z deseti odvážlivců jsme jen tři ženy a to ještě nevíme, že příštího dne bude o jednu méně, protože ze zdravotních důvodů bude muset kurz vzdát.

V rytmu bubnů

Pavel nás žádá, abychom si všichni vzali karimatky a sedli si na zem do kruhu. Pak nás seznámí s průběhem kurzu. Podle Pavlových pokynů se v úvodu postupně stručně představujeme a prozrazujeme důvody, jež nás sem přivádějí. Když přijdu na řadu já, nadechnu se a spustím: „Jmenuji se Nina a kromě toho, že mě zajímá skoro všechno nepoznané, ráda bych poznala něco, co je pro mě mezi nebem a zemí. Tím je i přechod žhavého uhlí.“

Pavel nám poděkuje a pokračuje výkladem o lidském nevědomí, které zítra sehraje hlavní roli. Následuje jednoduché cvičení na jeho rozhýbání. Pavel mluví o různých hodnotách, jenž jsou v životě více či méně důležité, a přitom se mezi námi rozpoutá trošku vášnivější debata. Závěrem Pavel rozdává papíry a říká nám: „Napište své přání, které chcete, aby se do roka vyplnilo. Zítra bude spáleno při přípravě žhavého uhlí. Může být jakékoliv, třeba i peníze, ale je nutné, abyste pro jeho splnění chtěli udělat maximum.“ Celá místnost ztichne a přemýšlíme. Nevím, co si mám přát. Všichni už mají napsáno a já stále nic. Jsem z toho zoufalá. Nakonec přání vymyslím, a jelikož nechci, aby ostatní věděli, o co se jedná, vytvořím zkratku. Pavel vyndává fotoaparát se slovy: „Každého z vás s přáním vyfotím a za rok vám pošlu do mailu fotku a budu se ptát, zda se přání splnilo.“ Na závěr nás Pavel vyzve, abychom si vzali bubínky, které leží v místnosti. Prý si před spaním zabubnujeme. Já si pro něj však nejdu. Mám hudební hluch a povoleno mám pouze zpívat v sebeobraně, natož kdybych dostala do ruky bubínek. Pavel zhasne a všichni začnou bubnovat. Každý do toho vkládá kus sebe. Zkraje se prostorem linou nesourodé zvuky, ale během několika minut se rodí zajímavý rytmus se silným nábojem. Ponořuji se hluboko do neuvěřitelně strhující atmosféry, která mnou prostupuje.

Karatistka v akci

Ráno mě probouzí zpěv velryb, vycházející z reproduktoru v mém pokojíku. Ještě chvíli se převaluji, ale pak vstávám a oblékám se do pohodlného oblečení na ranní meditaci. Všichni se scházíme před vchodem a následujeme Pavla na plácek za domem, kde bude probíhat hodinové rozjímání. Za doprovodu hudby provádíme meditační techniky rozdělené do pěti častí. Po skončení se jdeme vysprchovat a čeká nás vegetariánsko-makrobiotická snídaně. Jelikož je krásně, další příprava a probouzení našeho nevědomí probíhá opět venku.

Vyfasujeme asi 50 cm dlouhé hůlky a ve dvojicích se učíme předvedenou sestavu úderů tak, abychom ji zopakovali automaticky. S Petrem v zápalu nácviku jednu hůlku zlomíme, a tak je čas na změnu.

Další část připomíná spíše kurz karate. Pavel přes dva sloupy pokládá malé obdélníkové desky s tím, že je máme hranou ruky rozpůlit. „Toto cvičení je na uvolnění negativních emocí,“ vysvětluje nám. Názorně ukazuje, jak máme připravené obdélníky přetnout. Tohle nedokážu, pomyslím si. Jako poslední se nechám ostatními přesvědčit a nakonec to zkusím. Pavel nikoho do ničeho nenutí a je jen na nás, zda chceme danou věc vyzkoušet či ne. Upřeně hledím na bod asi 10 cm pod oběma deskami a dle instrukcí zakřičím z toho posledního koutku duše. Pak silou udeřím hranou ruky do desek. V zápětí vykřiknu „auuuu“, ale povedlo, aniž bych si horní končetinu pochroumala. Jsem překvapená, že jsem to dokázala.

Po obědě začneme se stavbou hranice, ze které večer vznikne žhavé uhlí. Po něm, jak doufám přejdu, i když o tom nejsem přesvědčená. Nebojím se, ale nejsem si stále jistá, jestli to dokáži. Přemýšlím, jak mě mohou tato cvičení připravit na něco, co přesahuje moje chápání.

Zapalte hranici

Pod malou stříškou je připravené nasekané březové dřevo, které použijeme na stavbu čtyřmetrové hranice. Pavel přesně vyměřuje její délku a my mezitím nosíme dřevo. Na správném postavení velmi záleží. Musí být perfektní, aby po ní před zapálením mohl Pavel přejít, aniž by ji jakkoliv poničil. Pečlivě vybíráme podobně vysoké kusy a náš instruktor zcela automaticky skládá jednotlivá patra. Je vidět, že už jich postavil mnoho.

Test hranice dopadl na výbornou, proto ji zakryjeme plachtou než přijde její čas a pokračujeme v dalších meditacích. Ještě před večeří se vydáváme na hodinovou procházku, kdy jdeme beze slova bosi a přemýšlíme si každý o tom svém. Účelem je přesvědčit se o tom, že když budeme vnímat matičku Zemi a mít k ní úctu, neublíží nám, stejně jako přechod žhavého uhlí. Volím ne úplně optimální cestu polem s pšenicí a občas mě nějaký ten klas píchne do chodidla, aby mi připomněl, že mám mít v sobě pokoru k přírodě. Když dojdu k řece, dle Pavlových instrukcí pevně obejmu strom, který je mému srdci blízký a chvíli v tom pevném objetí setrvám. Pak se ještě projdu po louce a vydávám se zpět ke statku. Hlavou se mi honí různé myšlenky spojené s nadcházející nocí.

Celý článek najdete v čísle srpen-září 2008