Skoro každý z nás jako dítko lezl po stromech a chtěl si hrát na Tarzana. Rodiče šíleli, když nás viděli v korunách, jak se bezstarostně proplétáme mezi větvemi a nejraději bychom přelezli jen o kousek vedle na druhý strom.

V poslední době vyrostlo mnoho lanových center, kde si tento sen můžete splnit s bezpečným jištěním na laně!

S několika kámoškami jsme si jely tento dětský sen splnit do nového lanového centra Peklák v České Třebové. Ale že to bude tak pekelný zážitek, jsme si opravdu nemyslely. Při příchodu nás překvapila délka a množství překážek (neuvěřitelných 27) ve výšce 8 až 10 metrů nad zemí. Některé už při pohledu zdola vypadaly dost divoce a se zděšeným výrazem jsem se zeptala jednoho fešného instruktora: „Jak moc je to náročné?“ S úsměvem mi odvětil: „Včera zde byli žáci ze sedmé třídy a zvládli to všichni“ a hned dodal: „Když budete cítit, že už nemůžete, bezpečně vás dostaneme dolů.“

Bezpečnost nadevše

A už je to tady! Každá z nás dle velikosti fasuje celotělový sedák, helmu a jisticí karabiny na laně. Vyšňořené jak při výstupu na Mount Everest se vydáváme k nácviku jištění. Instruktoři nám vysvětlují základy a pečlivě sledují, zda děláme vše dle jejich výkladu. Trochu to ošulím, ale bystrému oku našeho „ochránce“ moje laxnost neujde a prohodí: „Tak to by nešlo. Dokud to nebude perfektní, tak tě nahoru nepustím.“ Musím si dát tedy repete, ale teď už poctivě. Krátké nacvičování se mi zdá až trochu otravné, jelikož jsem natěšená na zdolávání překážek v korunách stromů.

Od stromu ke stromu

Ještě před pokořením první překážky dostaneme stručné poučení, jak nejlépe zvládnout některé obtížnější kousky. Po žebříku lezu na několikametrový přelet mezi stromy. Pečlivě zacvaknu všechny karabiny, sednu si do sedáku a už si to fičím k protějšímu stromu, když tu slyším křik: „Nohy před sebe!“ Na druhé straně mě přivítá měkká žínka, kterou je strom ovázán. Tak to bylo super! Trochu přituhuje a hraji si na pavouka v lanové pavučině, ale zvládám to zatím lehce.
Na další plošině obejdu strom a moje oči spočinou na dvou prověšených lanech vzdálených od sebe asi půl metru. Dost bezradně přešlapuji a nevím, jak na to. Po chvíli tápání volám na jednoho z fešáků: „Můžeš mi poradit? Netuším, co mám dělat!“ Rada byla prostá: „Jednoduše lez po čtyřech jako kočka.“ To se mu lehce řekne! Dost neochotně se snažím vstoupit na dvě malinko pohupující se lana. Mám pocit, že se rozplácnu jak kocour Garfield, ale ten má alespoň devět životů!

Záchranná akce

Jde to dost špatně, po chvilce se mi vypětím klepou ruce i nohy a přemýšlím, jak to ti malí spratci z předchozího dne mohli tak jednoduše zdolat. Asi několik centíků od vytouženého cíle už opravdu nemohu a hups dolů. Houpám se na laně a zvesela volám na zachránce: „Tady mě máte, pojďte si pro mě!“ Chlapci vytahují lezeckou výstroj a jeden šplhá ke mně nahoru. Když dorazí na plošinu, gentlemansky se ptá: „Jaké je vaše přání? Dolů, anebo vytáhnout a pokračovat dál?“ S hrdostí sobě vlastní odvětím: „Samo, že nahoru.“ Přece nejsem horší než školák. Chlapík ovšem raději zůstává s námi v korunách stromů, aby v případě potřeby mohl zachraňovat další z nás. Netrvá to dlouho a využijeme jeho služeb. Asi u desáté překážky Moňa nemůže a volá: „Haló, haló, žádám o expresní sešup k zemi!“

Provazochodci

My ostatní pokračujeme dál vstříc další lahůdce v podobě chůze po napnutém provaze. S drobnými obtížemi zvládám i tuto nástrahu.

Celý článek najdete v čísle říjen - listopad 2007