Vždy mě přitahovala nezkrotná, hučící řeka se zpěněnými peřejemi. Řeka tak divoká a nevyzpytatelná, jako příroda sama. Chtěla bych ji pokořit a zároveň s ní splynout. Proto jsem se rozhodla, že vyzkouším rafting, který to všechno splňuje.

Mám jasno. Teď stačí jen najít odvážlivce stejného ražení. Přesvědčuji svého kamaráda Standu, který nejeví tolik nadšení jako já, ale nechává se ukecat. Protože jsme ani neviděli „instruktážní“ film Rafťáci, vyrážíme za profíky do cestovky. Jen se obáváme, jestli nebude problém, že nemáme zkušenosti. A není. Z pestré nabídky různé náročnosti vybíráme zlatý střed. Žádný extrém, přeci jen je to poprvé.

Teorie především

Druhého dne máme sraz i s ostatními nadšenci-začátečníky před cestovkou, kde fasujeme nezbytnou výbavu. Bez helmy a plovací vesty by nás na raft nevzali. Některé helmy by dle svých záseků mohly vyprávět nespočet příhod, které prožily. Trochu mně přejde mráz po zádech při představě, že bych vypadla a mlela se v peřejích jako kus hadru.

Nedočkavě nasedáme do jeepu a vyrážíme na místo, kde nastane onen vytoužený okamžik. Už během cesty se seznamujeme se základními pravidly bezpečnosti a povely. Přijíždíme na mítinku a tady na nás čeká připravený raft i se zkušeným instruktorem. Opravdový sympaťák ošlehaný drsnou přírodou. Po nasazení vesty a helmy vyfasujeme také pádla. Na souši ještě praktická výuka povelů a zachraňování v případě vypadnutí člena naší expedice z lodi. Instruktor Pavel nám důrazně klade na srdce: „Když náhodou spadneš do vody, tak nikdy nepouštěj pádlo!“ Konečně už přichází čas praxe a spouštíme raft na vodu. Naskáčeme do něj rychlostí kobylek a plni rozechvění očekáváme vyplutí na prozatím klidnou vodu. Standa se usadí hned vpředu, jelikož chce mít dobrý výhled, a já si sedám za něj, abych mohla okukovat, jak na to. Při instruktáži jsem zase tak moc pozor nedávala. Jenže, ouha. Náš průvodce vodním adrenalinem rozhodně nechce vyjet, dokud prakticky nepředvedeme, co jsme se učili. Pokřikuje na nás „pravý dopředu“, hned pak „levý dozadu“ či „proti“. Povely motáme jako malé děti, a tak se nám směje a říká: „Proboha, to chcete na divokou řeku, když si pletete základy a nevíte, kdo je vlevo a kdo vpravo?“ A hned dodává: „Ještě chvíli budeme trénovat.“ Po další půlhodince vojenské drezúry už se na nás dá s přimhouřenýma očima dívat a jsme trošinku synchronní.

V náruči divoké řeky

Sláva, už opravdu vyrážíme do náruče divoké řeky. Po pár metrech vidíme první, ale jen malé peřejky a tváříme se zklamaně. Všichni toužíme po pořádných peřejích, burácející vodě, co bere dech, jako to bývá ve filmech. I když tak velká drsňárna to být nemusí. Přeci kvůli tomu jsme sem jeli – a tohle je trochu málo. Ve výrazech ostatních členů posádky čtu podobné pocity. Přesto do puntíku plníme rozkazy našeho šéfíka a loď se rozvlní v rytmu peřejí pod námi. To nás trochu nabudí. Pak proplujeme pár dalších klidných míst, když tu za ohybem řeky vidím velké balvany s meloucí se vodou. Zatají se mi dech, pevně sevřu pádlo a pořádně se zapřu nohou o vnitřní část lodi. Snažím se soustředit na povely Pavlíka, ale čím jsme blíž, tím více voda přehlušuje jeho hlas a skoro nic neslyším. Ze všech sil pádluji jako o život, mám však pocit, že je to málo. Pokouším se zabořit pádlo hlouběji do rozvášněného živlu, abych cítila, že zabírám. Během vteřiny jsme uprostřed toho nejdivočejšího úseku a i přes naše velké úsilí mám pocit, jako by si řeka s námi dělala, co chce. Náhle cítím, jak se loď zvedá, až na mě Standa skoro spadne. Mám pocit, že se překlopíme. To nejde zvládnout, pomyslím si. Skoro už chci začít odříkávat „Otčenáš“, když tu loď prudce dopadne na hladinu. Srdce mi tluče jako o život. Zatím není vyhráno. Ještě je kus před námi. Narážíme na různé kameny. Loď tančí jako v rytmu tanga a vidím, jak celá naše posádka zmateně šťouchá pádly do vody. Už jsme skoro na konci, když se opět člun postaví na zadní jako divoký kůň a náš drsňák z něj vypadne. Jsme vyděšení a zoufale se snažíme řídit neřiditelnou loď. Všichni jako jeden muž zabíráme a jsme z toho venku. Na hladině hledáme našeho instruktora a po chvilce ho vidíme. Spokojeně si k nám plave s úsměvem na tváři. Hned je nám jasné, že to udělal naschvál, abychom pocítili sílu vody na vlastní kůži.

Celý článek najdete v čísle červen - červenec 2008