Petr Hapka je skvělý a zábavný chlapík s poetickou duší mluvící, mlčící a zpívající přesně tak, jako jeho skladby. Rozhovor, který vám teď přinášíme, jsme realizovali u něj doma. V čarokrásném dobovém domě, nacházejícím se přímo na náměstí malebné historické vesničky Okoř. Společnost nám dělali jeho zvířecí podnájemníci - asi šestnáct koček, pejsek Josef, loskuták a fretka, které jsme nemohli přijít na jméno…

Právě dnes jsem si koupila Vaše nejnovější výběrové album Benefice černých koní. Co Vás s Horáčkem vedlo k jeho vydání?

Myslím, že děláme nové věci, pokud možno co nejvíc, ale některé staré věci máme nesmírně rádi. Rádi se pochlubíme tím, co jsme eventuálně nezvorali. Takže takto si děláme radost pro sebe…

Výběr obsahuje Vaše nejslavnější skladby. Nenašla jsem však Levandulovou. Proč?

Levandulová už splnila svůj účel. Už byla šlágrem.

Takže jste to udělali záměrně…

Jsou písničky, na které si člověk zvyká, a najednou se mu začnou líbit třeba po půl roce. A ty máme rádi. Mluvím i za Horáčka, i když tady není…

Když už jsme u Horáčka a Hegerové (až teď jsem si všimla kombinace „tří VELKÝCH H“: Hapka + Horáček + Hegerová…), jaká je historie těchto seznámení? Někde jsem četla, že v paní Hegerové jste objevil ideální interpretku pro Vaše šansony…

Ano. Horáček přišel do hry později. V té době jsem s Hegerovou dělal již 15 let. Takže to nebylo nic nového. Jenom jsme přešli z nějaké muziky, neboli ze scénických záležitostí, opět k šansonům. Hanička už zářila a doposud září. Byl jsem na ní minulý týden. Zpívá sice o berlích, ale zpívá.

A jak to bylo s panem Horáčkem? Vím, že jste kdysi působil v autorské dvojici s Petrem Radou…

O Radu jsme bohužel přišli. Emigroval do Sydney. To je úplně jiný svět…

Tenkrát Horáček vstoupil do mého života tím, že u mě zazvonil, podal mi tlustý balík spisků a odešel pryč. Já jsem nevěděl, co se děje, proč to dělá a kdo to vůbec je…

Pak přišel druhý den a já jsem měl napsanou písničku. Teď nevím zda Levandulovou, nebo nějakou jinou...

Takže Horáčkovy texty Vás hned uchvátily…

Ty texty byly úžasné. To všechno jsou vlastně ty texty, co běží.

Kromě Horáčka a Hegerové dlouhodobě spolupracujete i s dalšími slavnými osobnostmi. Která z nich ve Vás zanechala nejvýraznější stopu?

Nevím. To je tak, jako byste se ptala, které dítě máte nejradši.

A co blížící se stopy jara? Jak trávíte tyto dny?

Nejsem příliš nadšený počasím. Takže nejlepší je sedět doma a hrát na klavír.

Jinak, je mi třiadvacet a mám se úžasně.

Dostupná média, která jsem měla k dispozici, Vás popisují asi takhle: „ Petr Hapka je muž s drsnou vizáží, prohánějící se celé dny po českých luzích a hájích na motocyklu Harley a Davidson. Hříva bílých vlasů za ním vlaje a kožené sako se mu vlní ve větru. Z motocyklu sesedne jen občas, a to jen proto, aby zplodil další nemanželské dítě. Na rozloučenou pak své milence zazpívá: ,,Ty jsi má, levandulová…“ a skryt noční tmou, řítí se vstříc dalším dobrodružstvím… Shoduje se tento profil s Vaším skutečným Já?

To je hezké, to bylo v nějakém časopise a byly u toho taky hezké fotky. Já jsem ty fotky tenkrát hrozně chtěl, ale ten fotograf bohužel umřel. Mladý člověk.

Teď ještě na motorce nebrázdím nic. Teď brázdím akorát tak restauranty a tak podobně, co se hodí lépe k počasí.

Jsou motorky Vaší vášní?

Mně se to začalo líbit sice v padesáti, ale zato hodně. Rok jsem jezdil neustále na motorce. Teď mám malinkou pauzu. Mám Harleye, kterého používám místo auta poněvač nikoho nevozím. Ale jinak, vždy se smontuje nějaká parta a někam se jede. Harleyáci drží spolu.

Máte ještě nějaké další múzy kromě motorky a muziky?

Hraji si s různými mašinkami, restauruji stará auta. Jsem vlastně mechanik, a to je můj koníček.

Restaurování souvisí s historií a nepochybně také s dětstvím. Vím, že Vaši rodiče působili v oblasti umění…

Tatínek byl malíř a maminka koncertní pěvkyně.

A kdy se začal projevovat Váš talent?

První písničku jsem napsal v pěti letech.

Vím, jmenovala se Mamička je kočička. Takže kočičky jsou ženy?

Samozřejmě.

Kdy jste tu písničku mamince zpíval?

Když jsem něco provedl. Když na mě křičela a odešla vedle, tak jsem jí to vždy zahrál.

Ale Vy jste nehrál jenom hudbu. Věnoval jste se také herectví. Vaším učitelem byl slavný prvorepublikový herec Oldřich Nový. Jak na něj vzpomínáte?

Byl to ten nejlaskavější člověk, který dělal všechno proto, aby někdo druhý, poněkud hloupější všechno pochopil. Byl to takový umělec a záchranář.

Já mám na něj ty nejlepší vzpomínky. To on vlastně zavinil, že jsem se stal skladatelem.

Celý článek najdete v čísle duben-květen