Potkali jsme se jeden pátek na konci června v Hořehledech na golfovém turnaji LOOK magazine Cup 2011. Miloš celou akci moderoval a zvládl při tom zúčastnit se golfového turnaje i jako hráč. Po vyhlášení výsledků jsme se sesedli nad talířem dobrot a prostě si jen tak pokecali. Miloš Knor je fajn pohodový chlap a bavič, protože ho život očividně baví.

Celý tenhle rozhovor je o Miloši Knorovi, z Rudolfova, jak často uvádíš. Takže co mi na úvod povíš o Rudolfově?

Rudolfov je kousek od Českých Budějovic. Bydlím tam od čtvrtý třídy. Mám z okna výhled na celé Český Budějovice. Myslím, že jsou tam asi tři domy, které mají takovýhle exkluzivní výhled a jeden z nich patří mně. Tak tam tak rád sedím a večer se dívám, když Budějovice přes celý obzor svítí.

Takže jsi vlastně starousedlík. Změnil se pohled lidí na tebe za ty poslední roky, když ses stal známým?

Neřekl bych. Nepozoruju, že by se nějak výrazně změnil. Oni mě neměli rádi už předtím. (smích) Ne, nesleduju, že by byly nějaký problémy. My jsme taková vesnička a máme se všichni rádi. I když se někdy strašně se**me.

Pracovně jsi často na cestách. Už předtím to tak bylo, dřív jsi vozil limonády a uhlí, je to tak?

Nejdřív jsem vozil uhlí, pak jsem šel vozit limonády a teď vozím sebe. Teď vozím plný auto humoru a vtipů. Doma jsem tak den dva v týdnu.

Kdy jsi v sobě objevil to, že jsi vtipnej a svůj?

To, že jsem vtipnej, jsem neobjevil nikdy. Mně to nepřijde. Někomu něco jen tak vyprávím a on řekne „S tím vystupuj“. Nevím, tak asi nějak ze mě mají lidi pocit, že to vtipný je, i když já sám mám pocit, že to vtipný není.

Rozvážka uhlí a limonád asi nebyla práce, která by tě zrovna naplňovala. Tak se chci zeptat na ten krok v roce 2008, kdy jsi začal dělat něco, co tě naplňuje.

Viděl jsem v televizi „Na stojáka“ a řekl jsem si, že tam bych chtěl být. Jsou na to i svědci. Řekl jsem to veřejně, nicméně jsem tam nikdy nejel. Jet někam do Prahy, aby mi řekli, že to nestojí za nic a já si ještě musel brát v práci dovolenou. Takže jsme si pořád s režisérem Zdeňkem Tycem jen tak telefonovali. No až jsme byli jednou na dovolený a já jsem si při intenzivní ležbě na lehátku řekl, že když tam nikdy nepojedu a nezkusím to, tak nikdy nezjistím, jestli by to bylo dobrý. Třeba mě to bude jednou mrzet. A zase obráceně, když mi řeknou, že je to blbý, tak pak budu v klidu. Tak jsem tam prostě nakonec jel a zkusil jsem to. A nějak to vyšlo a nějak tam zjistili, že mě to strašně baví. Tak jsem odešel z práce, založil si agenturu Komici, s.r.o. a začal jsem jezdit. Což tu nikdo takhle nedělal. Takže na vlastní pěst jsem obvolával kluby a divadla, a začal jsem takhle hrát. A dneska to je naštěstí obráceně.

Jedna moje kamarádka říká, že žiju v „kosmíru“, ve světě jiným než oni, normální lidi. Jaký bylo pro tebe největší překvapení při přechodu z jednoho do druhýho „světa“?

No to mi taky říkají, ale já ten pocit nemám. Já mám pocit, že se chovám slušně, se všema se bavím, když dohrajeme, tak se s každým rád vyfotím, každýmu se rád podepíšu a pak s nima i sednu. Prostě já nemám pocit, že bych žil jinde.

Dobře. Já ten pocit taky nemám, ale je fakt, že okolí to tak někdy vnímá. Tak co nějaký negativní reakce, jako třeba závist, nepřejícnost?

Já nevím. Asi jo. Ale nechodí s tím za mnou nikdo. Takže jestli si to někdo myslí, tak já to nevím.

Když už mluvíme o tom „kosmíru“, tak koho si fakt vážíš?

Já bych to řekl trošku jinak. Já si vážím každýho, kdo dělá poctivě svojí práci. Jestli to je uklízečka, Pan herec, Pan zpěvák nebo třeba ředitel, tak je mi to vlastně úplně jedno. Vážím si všech lidí, který jsou hodný a slušný. Každý si zaslouží uznání. Tohle si myslím fakt velmi velmi upřímně. Zastávám takovej názor, že ani tři vysoký školy z burana slušnýho člověka neudělaj. Takže když někdo třeba řekne „To je jenom prodavačka“, tak to mi vždycky přijde jako ta největší hloupost, co dokáže kdo vypustit z huby. Pokud někdo dělá poctivě knihovníka, nebo poctivě prodává, a mám pocit v obchodě, že tam celej den na mě čeká, protože jsou to taky herci, stejně jako číšníci, tak si ho vážím. Co nám je upřímně do toho, že mu marodí doma dítě, k zákazníkovi by se měl chovat slušně, ale bohužel to spousta lidí neumí. Takže k nám chodí číšník zpruzenej, prodavačka je naštvaná, že bere málo peněz, což je všechno možný a já to respektuju, ale já když přijdu na jeviště, tak si taky ty lidi nekoupili vstupenku na moje osobní problémy, ale na zábavu.

Celý článek najdete v čísle srpen - září