Netroufám si tvrdit, že tato věta platí pro všechny z nás, ale v případě Romana Vojtka je naplněna naprosto beze zbytku. Kromě příjemného a pohodového vystupování z něj vyzařuje to, co dělá muže skutečně Mužem, něco co se nedá nikde koupit, vypůjčit ani zahrát, nezaměnitelné charisma silné osobnosti.

Počasím poněkud nešťastné léto je za námi. Jaké tedy bylo u tak vytíženého umělce jako jste vy?

Bylo skutečně vytížené. Letos jsem měl jen týden volna. A ten jsme si s manželkou a dcerou u moře skutečně užili. Malá s námi byla už podruhé. Poprvé jí byly čtyři měsíce, takže si to určitě ani nepamatuje. Ale tohle léto jsme zjistili, že se jí moře velice líbí. Někde získala pocit, že umí plavat, takže se tam pořád vrhala po hlavě bez rukávků i bez kruhu. Jinak bylo léto pracovní. Točili jsme další díly seriálu Vyprávěj, a zkoušel jsem nový muzikál Quasimodo, který se bude hrát od 11. 11. 2011 v Hybernii. A teď koncem léta jsme začali točit pokračování filmu Líbáš jako Bůh pod názvem Líbáš jako ďábel.

Kde jste byli s malou u moře?

Byli jsme na Makarské v Baška Voda. Mám rád Chorvatsko, i když jsem ho objevil poměrně pozdě, asi někdy před 12 lety. Do té doby jsem tam nechtěl moc jezdit, až nás jeden můj kamarád, který má jachtu, pozval na plavbu s celou partou lidí. A já si to tak oblíbil, že jsme takovou okružní cestu absolvovali po tři léta. Pluli jsme od vrchu z Chorvatska do Černé Hory a zpátky. Musím říct, že to byla jedna z nejlepších dovolených. Říká se, že Jadran je nejhezčí moře v Evropě, s čímž souhlasím.

Jste spíš typ na relaxační dovolené u moře, anebo ten dobrodružně objevitelský?

Když jedu s rodinou, tak nemám chuť, čas ani vůli někde něco objevovat. I proto, že tady poměrně dost pracuju, tak si chci na dovolené odpočinout, takže sebou rád plácnu na pláž. Když mám potřebu se vybít, zaplatím si výlet na padáku nebo půjčím vodní skútr. Jinak jsem před dvěma lety objevil freediving, což je pro mě dost zajímavý sport, kde můžu skloubit dobrodružství a adrenalin s mořem. Absolvoval jsem pár kurzů a strašně mě to chytlo, takže když mám tuhle potřebu, vyrazím bez rodiny na další kurz nebo freedivingovou výpravu.

Máte nějaká srdcová místa na mapě?

Srdcová místa mám. Jedním z prvních je určitě Španělsko, kde ale přiznávám, jsem strašně dlouho nebyl. Srdcovka je to pro mě proto, že když mi bylo devatenáct a otevřely se hranice, tak jsme jeli s klukama stopem do Španělska na čundr. Měla to být taková několikatýdenní cesta a nakonec z toho bylo čtvrt roku. Skončili jsme na tabákových plantážích, kde jsem pracoval asi dva měsíce. Bylo to strašně zajímavé a hrozně mi to dalo, a tak jsem si to další rok zopakoval. Tudíž ke Španělsku cítím takový nostalgický vztah. Pak se mi líbí v Jižní Americe, v Bolívii. Žije tam moje sestra s rodinou, takže jsem za ní taky párkrát byl. Spíš inklinuju k jihu. Sice jsem navštívil i několik severských států, ale nějak extra mě to nebaví, opravdu spíš ten jih.

Co tedy města plná lidí versus příroda?

Velká koncentrace lidí mi nevadí. Jsem poměrně kosmopolitní člověk, takže si dokážu představit, že bych uměl žít na spoustě míst na Zemi. Každé místo má svoje krásy i zápory, jsem rád ve městech i v přírodě. Třeba právě ta Bolívie, tam je to velice markantní. Rozdíly mezi velkoměstem a nějakou chudou vesnicí s hliněnými indiánskými obydlími jsou obrovské. Stejně jako velké podnebné rozdíly. Když jsme jednou jeli po silnici, tak mi švagr říká, abych se minutu díval, co se bude dít kolem. Cestovali jsme krajinou úplně bez stromů, jen kameny a skály, pak jsme projeli takovou úzkou soutěskou plnou mlhy a vynořili se v tropech. Všude kolem tropický prales a obrovská vlhkost vzduchu, prostě to bylo něco nevídaného, co jsem nikdy nezažil. Takže jsem rád v přírodě, ale mám opravdu rád i města. Třeba konkrétně v Barceloně se cítím skutečně dobře.

Jste herec a máte blízko ke Španělsku, které je dnes na špičce hororového žánru. Tak co vy a horory? A vůbec, jaké filmy máte rád?

Horory nijak zvlášť nevyhledávám, v kině jsem byl na nějakém tak dvakrát a ani doma si je nepouštím. Já jsem veliký fanda na celovečerní animáky. Akorát mám ten problém, že na ně se mnou nikdo nechce chodit. Dcera je na to ještě malá, a tak jenom občas přemluvím manželku, která to nějak překousne. Já pak za to zase překousnu nějakou romantickou komedii. Ne, že bych vyloženě nebyl na romantické filmy, ale když si můžu vybrat, tak dám rozhodně přednost nějakému 3D animáku.

Pokud se nepletu, tak je vaší dceři něco přes rok, jak se tedy cítíte v roli otce?

Ano, malé je rok a čtyři měsíce. Myslím, že mě otcovství potkalo v ten správný čas. Kdybych měl dítě ve dvaceti, a když si tak vybavuju, co jsem dělal, tak bych si to určitě takhle neužil nebo by se mi to tak nelíbilo. Neměl bych asi tolik vůle, času a možná ani citu, nevím. Je to prostě dobré. Další logický krok v životě. Příští rok mi bude čtyřicet, takže jsem se oženil, postavil dům a zplodil dceru. Ještě mě čeká ten syn.

Celý článek najdete v čísle říjen-listopad