Vinohradská je třída dlouhá a právě zde v čísle 53 sídlí ateliér, kde tvoří český král korzetů. Vždy je osvěžující sedět proti člověku, z něhož přímo čiší láska a zaujetí pro svou práci. Chytrá hlava, otevřená mysl, neutuchající kreativita a zlaté české ruce, tak to je skutečně kombinace k nezaplacení! To je Josef Klír!

Jaká byla cesta kluka z Varnsdorfu až sem na Vinohradskou?

Dlouhá. Ve Varnsdorfu na severu Čech jsem se narodil, bydleli jsme tam do první třídy a pak se přestěhovali. Základní školu jsem vychodil v Nové Pace, odkud jsem pak směřoval zpátky na sever do Liberce studovat střední průmyslovou školu textilní. Dnes mi přijde až neskutečné, jak mamina tu školu vypátrala. Byla to úplně jiná doba, daleko méně informací o čemkoliv, mamča dělala normálně v továrně u pásu, ale přesto někde tuhle školu objevila. Takže jsem v podstatě díky ní nešel slepě na všeobecné gymnázium, ale už od prvního ročníku jsem se mohl věnovat oboru, který mě opravdu bavil.

Prý jste si už na základní škole vytvářel vlastní šatník?

To je pravda. Měl jsem velké štěstí, že sestra už byla v té době na střední škole a občas se vracela do Varnsdorfu, který je na hranicích s Německem. Takže tam jezdila za pár východoněmeckých marek nakupovat různé látky, ze kterých pak stříhala a šila. A tak díky jejímu nadšení pro tyhle věci a vlastně i díky tomu, že v té době tady nebyla spousta věcí na sebe k sehnání, se člověk musel naučit plno věcí nahradit tím, že byl kreativní. Pamatuju si, jak sestra tvořila věci ve stylu 80tých let, všechny ty blýskavé flitry kus po kusu přišívala na nějakou halenu, mamča navíc krásně háčkuje a plete, a tak se mi přirozeně otevřela cesta k ručním pracím a oblékání. Později mi pak právě střední škola dala ty správné technické základy k dalšímu rozvoji, což je skutečně k nezaplacení.

Pokračujme ještě chvíli ve vaší cestě. Vím, že jste v roce 1988 vyhrál soutěž Mladý módní tvůrce, což byl určitě jeden z důležitých kroků k další kariéře módního návrháře.

To určitě. Když o tom dnes mluvím, tak je to obrovská nostalgie. Byla to doba, kdy jsme všichni začínali. V mých modelech tehdy po molech chodily ještě jako neznámé řadové modelky třeba Eva Herzigová nebo Jarka Rytychová. Jsem vděčný za to, že jsem tuhle etapu prožil, protože to bylo určitě takové první nakopnutí. Na druhou stranu to bylo i ponaučení, protože si člověk najednou myslel jaká je hvězda a postupně zjistil, že realita je úplně jiná. Že cesta přede mnou je ještě pěkně dlouhá a čekají mě tisíce a tisíce hodin tvrdé práce a dřiny, než budu mít právo cítit, že jsem skutečně něčeho dosáhl.

Pro veřejnost jste jedním z našich nejvýznamnějších módních návrhářů, ale jak sám sebe vnímáte Vy?

Já mám pocit, že jsem úplně obyčejný normální člověk. Jako příklad dobře slouží tenhle ateliér, kde jsme rok a půl. 90 % věcí, které nás tu obklopují, jsem si dělal sám vlastníma rukama. Někdy mi přijde, že z nás celkově vyprchalo takové to obyčejné lidství, že jsme se stali hrozně povrchními, a že si mnohdy nedokážeme vážit těch úplně normálních věcí nebo prosté lidské práce. Ono i dobře přivrtat takovouhle poličku je kus umění a při všem, co člověk dělá, se něco nového naučí. Vždy a ve všem záleží, jak k tomu přistupujete a já sám věřím na poctivý přístup, nejen ke krejčovině a k zákazníkům, ale k jakékoliv činnosti.

Kromě jiných přízvisek jste nazýván i českým Johnem Gallianem, a tak se chci zeptat, jak ho vnímáte a kdo další z návrhářů vás osobně baví?

Víte, je obrovský rozdíl, jak módní průmysl funguje v zahraničí a jak to funguje na našem trhu. Ten koloběh ve velkém módním světě je úplně jiný, daleko více stresující a skutečně vyčerpávající. Ten neustálý celoroční tlak na vytvoření tolika kolekcí, jež musí být pravidelně prezentovány, je obrovský. Když budu mluvit konkrétně a vrátím se ke Gallianovi, tak zrovna před jeho kreativitou a rozsahem práce opravdu klobouk dolů. Další mně blízká jména jsou Thierry Mugler anebo zesnulý Alexander McQueen, který mě nikdy nepřestával udivovat. Pak také ještě Jean Paul Gaultier, další silná osobnost udržující si svou vlastní osobitost a nepodřizující se diktátu okolí.

Opusťme teď práci a řekněte mi, jaký je ideální víkend podle vašich představ?

Nemůžu moc hrát na víkendy, protože častokrát je potřeba trávit dost času tady v ateliéru a dodělávat práci anebo se setkat se zákazníky, kteří jsou mimopražští, a třeba jindy nemohou dorazit. Každopádně ideální víkend bych nazval takovým naplánovaně relaxačním. To znamená vypnout telefon v pátek po poledni, plně zásobit ledničku potravinami a mrazák zmrzlinou, sestavit si seznam oblíbených filmů jako jsou Pátý element, Chicago nebo Dreamgirls, lehnout si u televize, odpočívat a dohánět spánkový deficit. Anebo druhá varianta je sednout do auta, pustit si muziku, kterou mám moc rád a má v mém životě opravdu důležité místo, a někam jet, třeba i za pracovními povinnostmi, ale prostě ten pocit za volantem na cestě mě taky nabíjí.

Celý článek najdete v čísle prosinec - leden