Tahle dáma měla jasno už odmalička: televizní a filmový maniak byla od dětství. Když k tomu připočtete, že se ráda prohrabovala novinami, časopisy, papíry a barevnými tužkami, těžko mohla skončit v profesi, která by nijak nesouvisela s médii. Znají ji snad všichni čeští novináři, které pravidelně informuje o nových filmech, divadelních představeních i jiných ryze komerčních projektech. Génius, dříč, nezdolná bytost, diplomatka, která umí „udělat“ popularitu bez bulvárních praktik. Pavlína Fechterová.

Byla vůbec první, kdo u nás na vlastní pěst rozjel filmovou mediální agenturu. Zakládala ji metodou pokus-omyl z pokoje v podnájmu, který sdílela se svou kamarádkou a pár dalšími filmovými nadšenci. Že odešla z České televize, kam ji přivedl filmový a televizní producent Čestmír Kopecký, a postavila se na vlastní nohy, za to může její kamarád Marek Vašut. Vybudoval vznikající agentuře technické zázemí, zapojil se i finančně a dodal Pavlíně odvahu, aby to dokázala. „Víte, cítila jsem, že v kulturní sféře služba tohoto typu chybí. Propagace filmů se dělaly spíš nárazově, obvykle nepříliš systematicky většinou pár dní před premiérou. Říkala jsem si, že by se to přece dalo dělat jinak a do konce života budu vděčná Ondřeji Trojanovi, který mi svěřil mediální kampaň k DVD Pelíšků a k filmu Musíme si pomáhat Jana Hřebejka,“ říká Pavlína. Pro Ondřeje Trojana pracuje desátý rok, momentálně na kampani filmu Jana Hřebejka U mě dobrý. Filmový fanatik byla odjakživa. Vyrostla v Českém Krumlově, kde pracovala v kulturní agentuře, v divadle a kde taky založila filmový klub. „Jednou jsem se dočetla o Letní filmové škole v Uherském Hradišti, jela tam a propadla jsem tomu definitivně,“ vzpomíná. Posléze odešla studovat do Prahy filmovou vědu a filmové prostředí ji zcela pohltilo. I když ji na školu přijali až na druhý pokus, po čtyřech letech se rozhodla odejít. Filmová teorie jí příliš svazovala ruce, potřebovala akci. Okamžitě! Odešla pracovat do nově založeného PR oddělení České televize. Nasbírala první kontakty, a pak už to znáte…Název agentury 2media.cz, kterou založila, prý nemá žádný konkrétní význam. „Hledala jsem na internetu podle volných domén, zároveň jsem chtěla něco jednoduchého, co by fungovalo česky i anglicky. Mám ráda čísla v názvech, zároveň jsem hledala slovo, které by vystihovalo média,“ vysvětluje.

Domov v kanceláři

Zhruba první čtyři roky byla na všechnu práci sama. Ondřej Trojan jí svěřil propagaci filmů Musíme si pomáhat a Želary, oba byly později nominovány na Oscara. Na starost měla vše: od první tiskové zprávy, přes zastupování herců, propagaci premiéry až po kampaň k vydání DVD a promo soundtracku. Postupně přidávala práci pro muzikanty a divadelníky. Jak je při podnikání obtížné sehnat kvalitní lidi, o tom by mohla dlouze vyprávět. Před lety si naštěstí vzpomněla na kolegyni a kamarádku z České televize Naďu Machkovou. „Zdál se mi o ní dokonce sen,“ vzpomíná. Ten hned ráno proměnila v realitu. Usedla k počítači a Nadě Machkové přistál v poště e-mail s nabídkou na práci. Našla ho pár minut poté, co ve svém tehdejším zaměstnání oznámila, že končí. Naďu často zmiňuje jako svou pravou ruku, před lety přibrala do týmu i její dceru Veroniku. Tým agentury 2media.cz tvoří v současnosti 10 lidí, z toho i několik důchodců. „Už si nevybírám jen ambiciózní mladé slečny, které se snaží pochytit, co se dá a pak rychle pryč. Důchodci jsou skvělí lidé – silní, energičtí, zkušení. Že jsou v důchodu je jen součástí jakéhosi věku, ale vždyť ten je tak strašně relativní!“ Poté, co přivedla na svět dceru Julii, zapojila Pavlína do podnikání i rodinu - přítele Martina, počítačového specialistu a maminku, která prodala dům v Českém Krumlově a nastěhovala se s nimi do Dobřichovic za Prahu.

Táta na mateřské

Rodinný dům v Dobřichovicích koupili s mužem záměrně. Vesnice nedaleko Prahy jim připomněla dětství, taky chtěli děti vychovávat blíž přírodě. „Chtěla jsem, aby moje děti viděly zvířata, les, abychom společně mohli chodit na houby. Taky jsem si uvědomila, že když budu žít v ústraní, bude mi mnohem líp. Svět showbyznysu a médií je hrozně intenzivní. Když mi bylo dvacet pět, s radostí jsem si ho užívala, teď jsem zase ráda, že mohu být se svou rodinou,“ tvrdí. Narození dcery Julie vneslo Pavlíně do života štěstí. „Jinak zacházím s časem. Pracuju sice skoro pořád, ale mám lépe zorganizovaný život. Už nemůžu nikde zevlovat, nikde se poflakovat, život musí mít trochu řád.“ Letos v lednu se Pavlíně narodila druhá dcera – Elizabeth. Do práce se vrhla týden po porodu. Má výhodu: pracuje z domova (kam po několikaletém střídání kanceláří různých velikostí v centru Prahy přestěhovala sídlo své agentury) a na mateřské je její muž. „Radili jsme se o tom před narozením Julie a vyplynulo to víceméně přirozeně. Nepřemlouvala jsem ho a ani on mě nepřemlouval. Bylo jasné, že když se firmě daří, nedá se přestat. Firma je moje úředně, ale fakticky je rodinná. Navíc Martin je typ, který se netouží realizovat v zaměstnání, v podnikání. Má jiné koníčky… Mně by to chybělo,“ říká. Přiznává, že podnikání, všechny povinnosti s ním související a dvě děti, stíhá hlavně díky partnerovi a mamince: „Mám doma luxusní zázemí, můžu jenom pracovat. Ostatní věci za mě řeší moje rodina. Nestarám se o to, jestli je nakoupeno, navařeno nebo vypráno, tohle jsou úkoly mých parťáků doma. Soustředím se na práci a na děti. Ovšem nechápu ženské, které se na mě dívají, jako že já jsem kariéristka a Martin se chudák obětoval. Je to nesmysl. Vždyť on si sází stromy na zahradě, staví si lego, zatímco já lítám po schůzkách. Proč by se obětoval? On si prostě hraje a maká. A já taky makám,“ směje se.

Celý článek najdete v čísle srpen - září 2008