Slibně se rozvíjející kariéru budoucí špičkové manažerky vyměnila za sen o lepším světě. Takovém, v němž děti mají co jíst a pít, kde mohou chodit do školy a kde neubližují jeden druhému. Daří se jí to pozvolna, a tak se její práce může zdát někomu jako marný boj s větrnými mlýny.

Do puberty stihla přečíst snad všechny, které doma našla. Nejvíc ji ale nadchnul příběh lvice Elsy. Snila o jejích dobrodružstvích, představovala si život uprostřed nádherné přírody a ve společnosti zvířat. „Živě si vybavuji jedny prázdniny u babičky, kdy jsem v parném létě stála na zahradě a když jsem zvedla oči k obloze, viděla jsem na ní malinkatou tečku. Stříbrné letadlo zrovna mířilo někam daleko a já jsem pocítila obrovskou touhu v něm sedět a letět kamkoliv za dobrodružstvím, nejlépe do Afriky,“ vzpomíná. Studovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, když v autobuse cestou do školy poznala svého budoucího manžela. Pocházel ze Zimbabwe, odtud ostatně její exotické jméno Gomba. První cesty do Afriky měly díky manželství ryze poznávací a rodinný charakter. Její představy o Africe se tehdy v zásadě nelišily od představ kteréhokoliv jiného Evropana – safari, nádherná příroda, divoká zvířata a nazí domorodci tančící kolem ohně. Realita byla pochopitelně úplně jiná: velkoměsta, jízdy autem v dopravních zácpách, davy lidí tísnící se v ulicích. I když se africko – české manželství po pěti letech soužití rozpadlo, Afriku Pavla Gomba ze svého srdce vytěsnit nedokázala: „Je to úžasná země, kde žijí nesmírně zajímaví lidé. Váží si rodiny, jsou si vědomi tradičních hodnot. Díky tomu funguje „zaostalá“ Afrika v mnohém daleko lépe než „vyspělá“ Evropa.“

Zpátky do Afriky

Dětství, manželství s exotickým Afričanem a opakované návštěvy Zimbabwe ovlivnily Pavlu Gomba natolik, že po studiu vysoké školy využila nabídku, kterou dostala a odjela do Afriky pracovat. Půl roku působila jako finančník na magistrátu třetího největšího zimbabwského města Masvingo. Na starosti měla zpracování půjček ze Světové banky a veškerou administrativu s nimi spojenou. V Zimbabwe, bývalé britské kolonii, se poměrně striktně dodržoval britský model pracovní doby – pauzy na čaj, kávu, oběd. Možná to byly právě polední pauzy, co po půlroce otočilo Pavle Gomba život úplně naruby. Procházela během nich městem, toulala se po ulicích a seznámila se s klukem jménem Munyaradzi. Díky setkání s dítětem ulice, které živil prodej suvenýrů, si uvědomila hodnotu bohatství a chudoby a rozhodla se změnit svůj životní směr. „Věřím v jakousi zvláštní osudovou gravitaci. V sílu, která každého člověka směruje k něčemu jinému a která ovládá jeho život v okamžiku, kdy stojí na křižovatce a neví, jak dál,“ říká Pavla. Právě „osudové gravitaci“ přičítá fakt, že i když se po návratu do Česka „upsala“ renomované finanční společnosti, nakonec zakotvila v UNICEF. Už měla podepsanou smlouvu, měla z ní být byznysmenka, když v novinách objevila inzerát UNICEF. Odepsala a ona osudová gravitace způsobila, že ji vybrali. V současnosti pracuje pro UNICEF osmým rokem, nyní jako ředitelka české sekce.

Celý článek najdete v čísle duben - květen 2008