Dala vale slibné kariéře daňové poradkyně. Místo toho začala psát odvážné kuchařky. Za tři roky vydala dvanáct dílů, její smělé recepty baví doma i ve světě. V zahraničí dokonce získaly titul nejlepší kuchařská série na světě.

Rodačka z Brna se jako „daňařka“ živila osm let. Na starosti měla mnoho významných klientů a práci obětovala vše. V kanceláři trávila čas od rána do noci, domů chodila v devět, deset hodin večer. Poslední rok cítila, že je úplně vyčerpaná a že už nemůže dál. Pochopila, že něco dělá špatně, vzala si dovolenou a začala přemýšlet… Zrovna v té době její manžel vymýšlel s kamarádem nový koncept stravování a Lenku zapojil do diskuze. Najednou měla spoustu nápadů, gastronomické představy v ní prý zanechaly hlubokou stopu. Touha realizovat neuskutečněné sny se znovu ozvala v roce 2004 při návštěvě Vídně. „Stála jsem tenkrát v knihkupectví před regálem s kuchařkami. Rozplývala jsem se nad krásou a rozmanitostí těch knih a v duchu jsem si říkala, proč také u nás nemůžeme mít něco takového,“ vzpomíná. Napadlo ji, že by mohla využít svoje znalosti němčiny a kuchařky překládat, ale kamarád v Praze ji později přemluvil, aby je rovnou psala. Do kanceláře k daním se vrátila pouze z toho důvodu, aby řekla sbohem. Když kolegům oznámila, že jako daňová poradkyně končí a plánuje vydávat kuchařky, byli prý šokovaní jak může zahodit všechno, co získala. I rodiče byli k nápadu skeptičtí, důvěřoval jí pouze manžel. S prací daňové poradkyně definitivně skončila krátce před Vánocemi v roce 2004, v srpnu následující rok už byla na světě první ze série Zapálených kuchařek - Což takhle dát si dýně. Vymyslet, vyzkoušet, uvařit, nafotit, graficky zpracovat, vytisknout. První dny pouze proseděla na internetu a zjišťovala, co to vlastně obnáší vydat knihu. Když pak s nápadem obešla nakladatelství, odmítli ji s tím, že o kuchařky s neobvyklými a do té doby často neoblíbenými druhy zeleniny a ovoce nebude mít nikdo zájem. Nevzdala to. Rozhodla se, že si kuchařky vydá sama.

Chtělo to odvahu. A preciznost!

Preciznost a schopnost dotahovat věci konce, byť to obnáší překonat spoustu překážet, je zřejmě recept Lenčina úspěchu. Když připravovala první kuchařku, nejobtížnější bylo sehnat grafika a fotografa, jejichž podíl na výsledku byl z pochopitelných důvodů zcela zásadní. Než vznikla první kniha, obešla známé a kamarádky, aby se dozvěděla, jak by vlastně měla vypadat kuchařka podle představ těch, kteří ji budou používat.

Celý článek najdete v čísle říjen-listopad 2008